ECLI:CZ:US:2011:1.US.73.11.1
sp. zn. I. ÚS 73/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. Leoše Materny, správce konkurzní podstaty společnosti VKZ, v.o.s., sídlem Sloupno 13, Skřivany, zast. JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.10.2010, č.j. 21 Co 362/2010-151, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s požadavkem na jeho zrušení. K věci uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 28.4.2010, č.j. 108 C 9/2009-121, bylo rozhodnuto tak, že žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti v pozici vedlejšího účastníka) je povinen zaplatit stěžovateli částku 30 590,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 146 076,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, včetně soudního poplatku. Na základě odvolání žalovaného krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž toto porušení spatřuje ve dvou aspektech:
- v neústavní aplikaci §3 odst. 1 obč. zákoníku, tzv. překvapivosti rozhodnutí část. III. ústavní stížnosti),
- v neústavnosti napadených rozhodnutí (část IV. ústavní stížnosti).
K těmto tvrzením uvedl některé podrobnější údaje: V předmětné věci se stěžovatel žalobou domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání nebytových prostor spadajících do majetkové podstaty úpadce bez právní opory (bez uzavřené nájemní smlouvy) k jeho podnikatelské činnosti (výroba a prodej dřevěných hraček), když za toto užívání neposkytoval stěžovateli v rozhodném období žádné protiplnění. V řízení se podařilo stěžovateli dostatečně prokázat, že prostory v areálu úpadce užíval žalovaný; proti těmto důkazům stálo pouze tvrzení žalovaného a jeho známého. Okresní soud žalobě částečně vyhověl, protože vzal za prokázané, že žalovaný měl v rozhodném období v části objektu uskladněny polotovary, hotové hračky a výrobní zařízení, čímž došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání, v průběhu odvolacího řízení byly zopakovány některé důkazy, žalovaný podle stěžovatele nijak neprokázal svá tvrzení, že předmětné zboží daroval, takže za této situace se následný rozsudek krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu s konstatováním, že výkon stěžovatelova práva je v rozporu s dobrými mravy, jeví jako tzv. překvapivý rozsudek ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle stěžovatele nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat takové rozhodnutí, přičemž krajský soud na svůj právní názor, odlišný od názoru okresního soudu, nikterak neupozornil; stěžovatel ho seznal až z odůvodnění rozsudku (navíc nedostatečného). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí (ev. též v nesrozumitelnosti). Toto tvrzení zakládá především na tom, že odůvodnění neposkytuje dostatečnou oporu pro změnu prvostupňového výroku, výkon práva hodnotí jako rozporný s dobrými mravy, avšak výklad klíčového pojmu ve vztahu ke konkrétní věci nikterak nepodává a nerozvádí, tudíž z odůvodnění není dostatečně seznatelné, v čem odvolací soud spatřuje uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud nevyložil proč a jakými logickými myšlenkovými postupy dospěl k závěru, o tom, že byly naplněny požadavky ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku, takže takové odůvodnění soudního rozhodnutí neodpovídá zákonným požadavkům v demokratickém právním státě. Stěžovatel poukazuje i na fakt, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s dalšími důkazy, resp. je zcela opominul, které vyvracely věrohodnost svědecké výpovědi. V závěru shrnuje a uvádí, že použití dobrých mravů by v každém případě mělo zůstat výjimečné, nemělo by vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů; závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění, jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu.
S ohledem na tyto okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předloženého rozsudku krajského soudu zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Okresní soud rozsudkem ze dne 28.4.2010, č.j. 108 C 9/2009-121, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 30 590,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení částky ve výši 146 076,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Vzal za prokázané, že žalovaný užíval bez právního důvodu vymezený prostor za účelem skladu dřevěných hraček, aniž by měl uzavřenou nájemní smlouvu. Žalovaný podal proti výroku I. prvostupňového rozsudku odvolání, ve kterém namítal poškození jeho majetku v době užívání prostor a tvrdil, že poškozené hračky byly přenechány k likvidaci. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku, včetně řízení předcházejícího jeho vydání a po zopakování výslechu svědka dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Ze svědecké výpovědi vzal za prokázané, že žalovaný měl v objektu v jedné místnosti své zásoby, o užívání nebyla sepsána žádná smlouva, za užívání nic neplatil. Spolupráce byla ukončena v roce 2005, protože do místnosti, kde měl žalovaný své výrobky, zatékalo, vše bylo mokré. Hračky v místnosti zůstaly s tím, že svědek je bude postupně přebírat, něco dá do sběru a něco na spálení. Krajský soud poučil žalovaného, že výslechem svědka není prokázána existence darovací smlouvy, že je na něm důkazní břemeno, přičemž neunesení důkazního břemene by pro něj mohlo znamenat neúspěch ve věci. Po tomto poučení žalovaný uvedl, že nemá jiný důkaz k prokázání ústní dohody. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, zejména okolnost, že v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a sepsání domu do konkursní podstaty byly v přísálí tohoto objektu uskladněny polotovary a hotové hračky ve vlastnictví žalovaného a jeden stroj, akceptoval i právní závěr, že žalovaný užíval nebytový prostor bez právního důvodu, tudíž by měl stěžovatel právo na náhradu toho, oč se žalovaný na úkor stěžovatele užíváním místnosti v objektu sepsaném do konkursní podstaty obohatil. Dále konstatoval, že nebyla prokázána existence darovací smlouvy, a to ani uzavřené v ústní formě, že však bylo prokázáno, že žalovaný a svědek se dohodli v souvislosti s ukončením činnosti žalovaného v předmětném objektu, že hračky a polotovary, které byly v objektu umístěny, v něm zůstanou, a svědek se postará o jejich likvidaci. Uvedená dohoda se podle krajského soudu jeví věrohodná i s ohledem na to, že podle žalovaného i podle svědka byly věci poškozeny v důsledku zatékání do prostoru, kde byly umístěny. S ohledem na tyto okolnosti (tj. úmysl žalovaného a svědka ponechat věci v objektu s tím, že společník úpadce, v jehož vlastnictví je objekt, se postará o jich likvidaci), dospěl krajský soud k závěru, že výkon práva stěžovatele, který požaduje náhradu za bezdůvodné užívání objektu uskladněním hraček a polotovarů je podle §3 odst. 1 obč. zákoníku v rozporu s dobrými mravy, tudíž nemůže požívat právní ochrany.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudkem krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a uzavírá, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno (pozn. stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny je bezpředmětné, protože v jeho věci nerozhodoval žádný orgán veřejné správy).
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, doplňuje Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému užíváním části objektu bez právního důvodu. Stěžovatel však musí respektovat hmotněprávní i procesněprávní předpoklady úspěšnosti jeho žaloby. Ústavní soud, po výše uvedených zjištěních, dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněn, přičemž stěžovatelova argumentace při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Navíc, z průběhu řízení je zřejmé, že nejde o překvapivé rozhodnutí, protože i krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, stejně jako z jeho právních závěrů. Poučení žalovaného ohledně existence jeho důkazního břemene se týkalo darovací smlouvy, nikoliv dohody o umístění zboží v objektu a o jeho likvidaci. Stěžovatel se evidentně mýlí, když tvrdí, že z odůvodnění není dostatečně seznatelné, v čem odvolací soud spatřuje uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy; tyto důvody zařadil krajský soud do závorky v první větě posledního odstavce na str. 4 (tj. úmysl žalovaného a svědka ponechat věci v objektu s tím, že společník úpadce, v jehož vlastnictví je objekt, se postará o jejich likvidaci).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu