ECLI:CZ:US:2011:1.US.784.11.2
sp. zn. I. ÚS 784/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, čj. 12 Co 473/2009 - 91, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2011, čj. 28 Cdo 3373/2010 - 115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení 201.530,- Kč s přísl., ve kterém jako žalobkyně neuspěla. V ústavní stížnosti uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 3 jí přiznal částku 173.986,- Kč, protože přijal závěr, že podnájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a žalovaným (nájemcem nebytových prostor) je neplatná podle §39 ObčZ. Důvodem bylo, že vlastník nebytového prostoru dal žalovanému předchozí souhlas k jeho podnájmu, ale stanovil při tom finanční limit, který žalovaný nedodržel, protože stěžovatelce pronajal nebytový prostor za vyšší částku. Tím využil její nevědomosti a obohatil se, v rozporu s vůlí pronajímatele a v rozporu se zákonem, na podnájmu cizího majetku. Oba soudy, jak odvolací, tak dovolací, tento závěr neakceptovaly, podnájemní smlouvu uznaly za platnou. Podle názoru stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a ochranu proti protiprávnímu jednání. Žalovaný stěžovatelce zatajil obsah a rozsah svolení pronajímatele s podnájmem a požadoval na ní vyšší podnájemné, než mu ve svém svolení stanovil pronajímatel, tj. vlastník nemovitosti.
Z obsahu přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3, rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, čj. 9 C 168/2007 - 67, uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 173.986,40 Kč s úrokem z prodlení, ohledně dalších 27.445,60 Kč její žalobu zamítl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Vzal za prokázáno, že žalovaný je nájemcem nebytových prostor na základě nájemní smlouvy uzavřené s jejich vlastníkem, Městskou částí Praha 6, na dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2016 za nájemné ve výši 2.600,- Kč za 1 m2 ročně. Žalovaný byl, se souhlasem zmíněného vlastníka, oprávněn přenechat pronajatý nebytový prostor nebo jeho část do podnájmu třetím osobám pouze s jeho písemným souhlasem. Žalovaný uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o podnájmu části nebytových prostor od 23. 9. 2003. Souhlas vlastníka s podnájmem měl žalovaný udělen pod podmínkou, že podnájemné nebude vyšší než 2.600,- Kč za 1 m2 ročně. Zatímco obvodní soud, s odkazem na ustanovení §6 zákona č. 116/1990 Sb., dospěl k závěru, že žalovaný pronajal stěžovatelce nebytové prostory v rozporu s rozhodnutím vlastníka a že celá podnájemní smlouva je absolutně neplatná, odvolací soud vyšel ze závěrů uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu např. sp. zn. 33 Odo 366/2003 či sp. zn. 25 Cdo 264/2004. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro neplatnost podnájemní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 23. 9. 2003, a konstatoval, že stěžovatelka uzavřela podnájemní smlouvu se žalovaným svobodně, za podmínek, které jí byly známy a se kterými souhlasila. Ujednání o výši podnájemného nebylo v rozporu s dobrými mravy. Mezi účastníky tak došlo k uzavření platného právního vztahu, na základě kterého stěžovatelka užívala nebytové prostory, za které se zavázala zaplatit dohodnutou částku.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že nemá důvod se odchýlit od závěrů odvolacího soudu, které jsou srozumitelné, přehledné a logicky skloubené. Zdůraznil, že pokud jde o vztah z podnájemního vztahu, uzavřený mezi subjekty obchodního práva, uplatní se režim obchodního zákoníku bez ohledu na to, že úprava nájmu nebytových prostor je obsažena v zákoně č. 116/1990 Sb., který je integrální součástí občanského zákoníku. V dané věci obě strany vystupovaly jako podnikatelé (ve smyslu §1 odst. 1 ObchZ), což vylučuje aplikaci občanského zákoníku. K námitce stěžovatelky o rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dovolací soud uvedl, že za shora uvedeného skutkového stavu bylo věcí její pečlivosti a předvídavosti, zda a v jaké podobě podnájemní smlouvu uzavře. Jedná se o smluvní autonomii a dodatečná změna názoru na výhodnost či nevýhodnost uzavřeného právního úkonu tak nemůže mít vliv na posouzení jeho platnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry soudu odvolacího a dovolacího, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak již uvedla v řízení před těmito soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
Po přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se danou problematikou podrobně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod nemůže obstát. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího. Obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily i s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu. Zabývaly se všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nedošlo tedy k porušení Listiny základních práv a svobod v neprospěch stěžovatelky. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, neznamená to ještě důvod pro vyhovění její ústavní stížnosti. Ústavní soud v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu