ECLI:CZ:US:2011:1.US.893.11.1
sp. zn. I. ÚS 893/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 4 Nd 32/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 3. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Stěžovatelovo podání vykazovalo řadu formálních a obsahových vad (absentovalo v něm označení základních práv, která měla být napadenými rozhodnutími porušena, postrádalo jakoukoliv argumentaci stran porušení základních práv, stěžovatel nebyl právně zastoupen).
Z řady předchozích řízení před Ústavním soudem (téměř 40) vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně a dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Již mnohokráte Ústavní soud stěžovatele vyzýval k odstranění vad návrhu spočívajících v nedostatku právního zastoupení (např. v řízeních I. ÚS 3326/10, II. ÚS 2006/10, III. ÚS 2145/10, III. ÚS 2129/10, III. ÚS 1405/10, III. ÚS 1150/10, IV. ÚS 1185/10, IV. ÚS 847/10). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a aby byl v řízení o ní advokátem také zastoupen. Tyto požadavky kladené zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem jsou stěžovateli nepochybně známy již nejméně od roku 2003.
V řízení o ústavní stížnosti nelze považovat za nevyhnutelnou podmínku, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě identických případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zákonný požadavek, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2107/07 nebo sp. zn. I. ÚS 337/09).
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu mu bylo doručeno dne 23. 3. 2011; dostatečně dlouhá lhůta k podání nyní již řádné a advokátem sepsané ústavní stížnosti mu proto stále běží. Z informací uvedených na internetové adrese ČAK (http://www.cak.cz/images/prilohy_-_word/Prav_pomoc_nemajetnym.doc) je patrno, že ČAK vyřizuje žádosti o určení advokáta do jednoho týdne.
Proto soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj