ECLI:CZ:US:2011:1.US.913.11.1
sp. zn. I. ÚS 913/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. H., zast. Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, sídlem Celetná 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2010, č.j. 29 Cdo 404/2010-142, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.8.2009, č.j. 5 Cmo 375/2008-97, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.2008, č.j. 50 Cm 67/2007-74, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Moravské typografie, a.s., sídlem Moravské nám. 754/13, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soudů) s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo a svoboda na spravedlivý soudní proces a na ochranu vlastnictví.
K meritu věci uvedl, že krajský soud napadeným usnesením zamítl návrh za určení, že specifikovaná rozhodnutí správce konkurzní podstaty vedlejší účastnice jsou neplatná; vrchní soud toto usnesení potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, protože neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, které upravuje právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u krajského soudu domáhal určení, že specifikované rozhodnutí správce konkursní podstaty úpadce Moravská typografie, a.s., které učinil při výkonu působnosti valné hromady, a to odvolání stěžovatele z funkce představenstva a jmenování jiné osoby do této funkce, je neplatné. Krajský soud, s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod poř.č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přitakal názoru, že správce konkursní podstaty je oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva, mohl tudíž rozhodnout také o jmenování a odvolání členů představenstva; proto žalobu usnesením zamítl. Rozhodnutí soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, které vrchní soud shledal nedůvodným, a proto prvostupňové usnesení potvrdil (též s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu). Následné stěžovatelovo dovolání (pozn. šlo o tzv. nenárokové dovolání) bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost, protože stěžovatelem vymezenou otázku, ve které stěžovatel spatřoval zásadní význam napadeného rozhodnutí, tj. zda správce konkursní podstaty může vykonávat akcionářská práva k akciím sepsaným do konkursní podstaty v situaci, kdy o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty probíhá spor, sjednotil Nejvyšší soud rozhodnutím, na které odkázal krajský soud, a potvrdil ho v dalších publikovaných usneseních.
III.
Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
IV.
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví nedošlo. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a tvrdí, že se soudy nezabývaly jeho námitkou o možnosti správce odvolat pouze člena představenstva a jmenovat nového člena představenstva, nikoliv však předsedu představenstva. Ústavní soud zjistil, že tomu tak není, protože touto otázkou se zabýval vrchní soud (viz str. 4 odůvodnění jeho usnesení). Z hlediska ústavněprávního posouzení je relevantní, že v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem, s poukazem na příslušná ustanovení obč. soudního řádu a na svou judikaturu, vyložil, proč stěžovatelovo dovolání není přípustné a proč bylo odmítnuto; na toto odůvodnění lze plně odkázat. Z těchto důvodů je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu a proti usnesení krajského soudu je stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené, neboť počátek jejího běhu je nutno odvíjet ode dne doručení usnesení vrchního soudu stěžovateli. Je tomu tak z důvodu, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho tvrzeného práva poskytuje, když dovolání odmítající výrok Nejvyššího soudu nezávisle na jeho uvážení ve smyslu §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu