ECLI:CZ:US:2011:1.US.98.10.1
sp. zn. I. ÚS 98/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Zajíčka, správce konkurzní podstaty úpadce ProSilva, a. s. v likvidaci, se sídlem Rudolfovská 21, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 29 Cdo 1190/2009-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 15 Cmo 229/2008-65, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2008, č. j. 13 Cm 1517/2007-44, kterým uvedený soud zamítl žalobu stěžovatele o určení, že žalovaná Volksbank CZ, a. s., nemá za úpadkyni ProSilva, a. s. v likvidaci, pohledávku ze smlouvy o úvěru "ze dne 7. 11. 1996" ve výši 69,084.264,79 Kč.
Soudy obou stupňů vyšly shodně z toho, že žalovaná poskytla úpadkyni na základě smlouvy o úvěru ze dne 7. srpna 1996 (dále jen "smlouva"), ve znění pozdějších dodatků, úvěr ve výši 24 milionů ATS, který byla úpadkyně povinna splácet čtvrtletními splátkami splatnými vždy třicátého dne v měsíci, počínaje 30. zářím 1996. Jelikož úpadkyně úvěr řádně nesplácela a byla v prodlení i se splátkou splatnou 30. září 1999, žalovaná využila ujednání bodu 13 písm. d/ smlouvy, podle něhož byla při neplnění podmínek dohodnutých v úvěrové smlouvě oprávněna požadovat splacení vyčerpaného úvěru včetně úroku před lhůtou splatnosti a ke dni 1. listopadu 1999 prohlásila celou zbývající část úvěru za splatnou; zároveň vyzvala k okamžité úhradě dluhu. Následně dne 8. října 2003 podala žalovaná proti pozdější úpadkyni a ručitelům žalobu o zaplacení dluhu z úvěru, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2005, č. j. 24 C 209/2004-74 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3130/2005-241) v plném rozsahu vyhověno. Po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně přihlásila žalovaná přisouzenou pohledávku jako vykonatelnou do konkursního řízení; žalobce ji však u přezkumného jednání popřel z důvodu jejího promlčení.
Na tomto základě dospěly soudy k závěru, podle něhož pohledávka žalované není promlčena, neboť nárok na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru vznikl až okamžikem, kdy žalovaná využila svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a úvěr "zesplatnila". Teprve od tohoto úkonu počala běžet ohledně nároku na zaplacení zbytku úvěru čtyřletá promlčecí doba dle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť přisoudil napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky dovoláním předestřené a dovolacím soudem dosud nezodpovězené. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud uvedl v napadeném rozsudku následující:
"Názor odvolatele, že pro určení počátku běhu promlčení doby nesplaceného zbytku dluhu je třeba aplikovat ustanovení §110 odst. 2 věty druhé obč. zák., není správný. Toto ustanovení se vztahuje pouze na plnění přiznaná ve splátkách soudním rozhodnutím nebo uznáním práva, což pohledávka žalované není. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že - byť byla žalované pohledávka v minulosti přisouzena - pro účely posouzení otázky jejího možného promlčení je v řízení o popření pravosti vykonatelné pohledávky nutné vycházet ze stavu, který zde byl v původním řízení o zaplacení pohledávky, v němž byla námitka jejího promlčení pozdější úpadkyní vznesena. Ostatně, u práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu by podle §110 odst. 1 obč. zák. běžela nová - desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Ustanovení §103 věty druhé obč. zák. však shodné pravidlo, tj. že stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh, počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky, vztahuje i na situace, kdy bylo plnění ve splátkách dohodnuto (jak tomu bylo i v projednávané věci) a je tedy namístě vypořádat námitku dovolatele i ve vztahu k tomuto ustanovení.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že ani tzv. komplexnost úpravy toho kterého právního institutu v obchodním zákoníku nevylučuje automaticky aplikaci předpisů práva občanského. Ty je však možné aplikovat pouze tehdy, nelze-li příslušnou otázku řešit podle ustanovení obchodního zákoníku (§1 odst. 2 věta druhá obch. zák.).
Otázku počátku běhu promlčecí doby v případech, kdy se pro nezaplacení některé splátky stane splatným celý zbytek dluhu, ovšem obchodní zákoník výslovně řeší. Dovolatelem odkazované ustanovení §392 odst. 2 obch. zák. ve větě druhé totiž určuje, že stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
Věta druhá citovaného ustanovení má obecnější charakter a dopadá jak na situace, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§565 obč. zák.), tak na situace, kdy je mezi stranami dohodnuto, že pro nesplnění dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez dalšího stává splatným celý závazek.
Promlčecí doba v těchto případech běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku (srov. §392 odst. 2 obch. zák. in fine). Doba splatnosti (doba plnění) může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena - např. proto, že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek - je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (§340 odst. 2 obch. zák.).
Lze tedy uzavřít, že obchodní zákoník stanoví, kdy počíná běžet promlčecí doba nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku (pro neuhrazení některé splátky). Pro určení počátku běhu promlčecí doby tudíž v těchto případech nelze aplikovat předpisy práva občanského. Názor odvolacího soudu, že nárok na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru vznikl až okamžikem, kdy žalovaná využila svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a o doplacení úvěru pozdější úpadkyni požádala, a z něj vyplývající závěr, podle něhož pohledávka žalované v tomto rozsahu není promlčena, je proto správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.".
II.
Stěžovatel, který navrhl (toliko) zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nesouhlasí se závěrem obecných soudů (včetně soudu Nejvyššího), podle něhož pohledávka žalované není promlčena. Zejména namítá, že obchodní zákoník v žádném svém ustanovení neupravuje okamžik počátku běhu promlčecí doby nesplacené části dluhu v případě, kdy věřitel z důvodu prodlení dlužníka se zaplacením splátky dluhu učiní svým úkonem ve smyslu ustanovení §565 občanského zákoníku splatným celý dluh. Protože tento okamžik nelze z žádného ustanovení obchodního zákoníku dovodit ani výkladem, je třeba podle mínění stěžovatele v souladu s ustanovením §1 odst. 2 obch. zák. aplikovat příslušné ustanovení zákoníku občanského. Počátek běhu promlčecí doby co do žalované pohledávky stanoví dle stěžovatele §110 odst. 2 věta druhá obč. zák., z něhož vyplývá, že promlčecí doba běží od splatnosti poslední nesplněné splátky, tj. v projednávané věci od 30. září 1999. Jelikož žalovaná podala žalobu o zaplacení pohledávky až 8. října 2003 a pozdější úpadkyně v řízení namítla promlčení nároku, neměla být žalované promlčená pohledávka soudem přiznána. K uvedeným závěrům ústavní stížnost na některých místech předkládá další konkrétnější argumentaci.
III.
Ústavní soud dospívá k následujícím závěrům.
Stěžovatel ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); jeho úkolem zásadně není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak Nejvyššího soudu ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Především Nejvyšší soud je tím orgánem, který je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (srov. §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), a to i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany soudů odvolacího i dovolacího "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou či zjevně excesivní. Takové pochybení však nezjistil.
Nejvyšší soud dospěl - ve shodě s nižšími soudy - k závěru, že na projednávaný případ nelze analogicky použít ustanovení §110 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, jak navrhoval stěžovatel, neboť úprava počátku běhu promlčecí doby nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku, je obsažena v zákoníku obchodním. Nejvyšší soud proto dovodil, že na projednávaný případ dopadá ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, a proto na něj nelze předpisy práva občanského aplikovat.
Takový závěr je - i dle názoru Ústavního soudu - založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě a není výsledkem interpretace svévolné či excesivní, která by jedině mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud - jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem - tedy dospěl k závěru, že Nejvyšší soud interpretoval příslušné právní normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces přirozeně nezakládá.
Ústavní soud dodává, že shodnou problematikou se zabýval již v usnesení ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 95/10, a dospěl k závěru stejnému.
IV.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu