ECLI:CZ:US:2011:2.US.1027.11.1
sp. zn. II. ÚS 1027/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 20. září 2011 sp. zn. II. ÚS 1027/11 ve věci ústavní stížnosti N. V. T. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 7 As 87/2010-98, jímž byla odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost.
Výrok
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 7 As 87/2010-98 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho kasační stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Kladno č. j. SCPP-413/PH-II-2006 ze dne 19. 2. 2007 mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku podle ustanovení §119 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání stěžovatele bylo Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha ze dne 21. 5. 2007 pod č. j. SCPPl 078/C-252-2007 zamítnuto. Obě rozhodnutí stěžovatel napadl správní žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2010 č. j. 9 Ca 226/2007-61 zamítl. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel dne 19. 4. 2010 kasační stížnost s tím, že ji ve lhůtě deseti dnů doplní.
Nejvyšší správní soud vyzval dne 8. 11. 2010 Mgr. M. Č. jako substitučního zástupce Mgr. J. H., aby ve lhůtě jednoho měsíce doložil plnou moc k zastupování v řízení o kasační stížnosti a současně kasační stížnost doplnil. Výzva byla Mgr. M. Č. doručena dne 9. 11. 2010. Dne 19. 11. 2010 bylo Nejvyššímu správnímu soudu odesláno substituční zmocnění Mgr. M. Č., které mu bylo uděleno Mgr. J. H. jako zástupcem Mgr. M. S., a dne 9. 12. 2010 bylo odesláno doplnění kasační stížnosti adresované Nejvyššímu správnímu soudu.
Dne 14. 2. 2011 bylo právnímu zástupci stěžovatele - Mgr. J. H. - doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, kterým byla kasační stížnost odmítnuta s odůvodněním, že kasační stížnost nebyla ve stanovené lhůtě doplněna.
Dle stěžovatele, jestliže Nejvyšší správní soud výzvou ze dne 8. 11. 2011, doručenou právnímu zástupci jako substitučnímu zmocněnci dne 9. 11. 2010, vyzval stěžovatele k doplnění kasační stížnosti a ten ji svým podáním ze dne 8. 12. 2011 doplnil a dne 9. 12. 2010 předal k poštovní přepravě, splnil zákonnou procesní lhůtu podle §106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud tak měl v souladu se zákonem a Listinou kasační stížnost projednat, a ne ji odmítnout.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel podal dne 19. 4. 2010 prostřednictvím Mgr. et Mgr. M. Č., substitučního zástupce Mgr. M. S., kasační stížnost, jež neobsahovala žádný stížnostní bod ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s. Městský soud usnesením ze dne 26. 4. 2010 č. j. 9 Ca 226/2007-74, doručeným zástupci stěžovatele dne 5. 5. 2010, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení kasační stížnost v tomto smyslu prostřednictvím svého zástupce doplnil. Stěžovatel na výzvu vůbec nereagoval. Z hledisek čistě formálních nic nebránilo Nejvyššímu správnímu soudu v takové situaci kasační stížnost odmítnout pro neodstranění vad, které brání jejímu meritornímu projednání. Nejvyšší správní soud však měl za to, že v daném případě existují mimořádné okolnosti, pro které by odmítnutí kasační stížnosti již v této fázi řízení sice zcela odpovídalo dikci §106 odst. 3 s. ř. s., ale nebylo by v souladu s požadavkem na skutečné poskytnutí soudní ochrany a na skutečně spravedlivý proces. Nejvyššímu správnímu soudu totiž bylo z jeho úřední činnosti (z řady jiných obdobných případů ve věcech cizineckého práva) známo, že advokát stěžovatele Mgr. M. S. byl pro trestný čin související s poskytováním právní pomoci cizincům odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie na stanovenou dobu. Vzhledem k tomu, že Mgr. S. zastupoval velké množství cizinců, došlo v období, kdy trestní rozsudek nabyl právní moci, k tomu, že v řadě případů byly původní plné moci na Mgr. S. nahrazovány plnými mocemi na jiné advokáty. Docházelo také k prodlení a nejasnostem v komunikaci mezi soudem a advokáty nahrazujícími Mgr. S. Ve věci bylo nakonec vyjasněno, že nově měl stěžovatele zastupovat Mgr. H. a jako jeho substitut Mgr. Č. Fakticky však veškeré záležitosti ve věci stěžovatele vyřizoval zřejmě po celou dobu (i v době zastupování stěžovatele Mgr. S.) Mgr. Č., jak plyne z úředního záznamu na č. l. 87 spisu.
Vzhledem k těmto mimořádným okolnostem Nejvyšší správní soud opětovně vyzval stěžovatele podle §106 odst. 3 s. ř. s. přípisem ze dne 8. 11. 2010, neboť dovodil, že dikce tohoto ustanovení nevylučuje, aby soud vyzval stěžovatele k doplnění podání opakovaně. Pouze omezuje délku lhůty, kterou takto lze stěžovateli poskytnout, na jeden, resp. výjimečně dva měsíce k doplnění náležitostí kasační stížnosti. Stěžovatel reagoval nejprve zasláním substituční plné moci udělené Mgr. H. Mgr. Č., která byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 11. 2010, a následně poslední den soudcovské lhůty (jak lze dovodit z údajů podatelny Nejvyššího správního soudu k došlé poště č. 201016955) pak stěžovatel doplnil kasační stížnost o důvody, z jakých rozsudek městského soudu napadá. Doplnění kasační stížnosti bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 13. 12. 2010, tedy již poté, co byla kasační stížnost dne 9. 12. 2010 odmítnuta podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Pochybení Nejvyššího správního soudu tak může být spatřováno pouze v tom, že vydal rozhodnutí poslední den lhůty, kterou stěžovateli znovu stanovil. Nejvyšší správní soud nemá poznatky, z jakých důvodů se tak stalo.
Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že stěžovatel byl ve věci, byť zřejmě z důvodu zmatků provázejících změnu jeho zastoupení advokátem - poté, co mu marně uplynula lhůta k doplnění kasační stížnosti stanovená městským soudem - více než šest měsíců nečinný přesto, že fakticky věc stěžovatele u Mgr. S. a poté Mgr. H. po celou dobu vyřizoval týž advokát, Mgr. Č., který také ve věci podal ústavní stížnost.
Vzhledem k tomu, že v uvedeném vyjádření nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, nebylo vyjádření zasíláno stěžovateli k replice.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
Ústavní soud předesílá, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval otázkou, zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy, tedy garance procesní povahy vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil správnost tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a týkajících se dat, kdy došlo k převzetí písemností Nejvyššího správního soudu stěžovatelem (jeho právním zástupcem), a dat, kdy došlo ze strany stěžovatele k předání písemností určených Nejvyššímu správnímu soudu k poštovní přepravě.
Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že dne 9. 11. 2010 převzal Mgr. Č. jako právní zástupce stěžovatele výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2010, kterou byl vyzván, aby ve lhůtě jednoho měsíce doložil plnou moc k zastupování stěžovatele poté, co zastoupení Mgr. S. zaniklo v důsledku jeho odsouzení pro trestný čin, a k doplnění kasační stížnosti způsobem specifikovaným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010 č. j. 9 Ca 226/2007-74.
Dne 22. 11. 2010 byla na podatelnu Nejvyššího správního soudu doručena substituční plná moc vystavená Mgr. J. H. Mgr. M. Č. a dne 13. 12. 2010 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno doplnění - odůvodnění kasační stížnosti. Dle sdělení Nejvyššího správního soudu z údajů jeho podatelny vyplývá, že odůvodnění kasační stížnosti bylo skutečně podáno k poštovní přepravě poslední den lhůty, tj. dne 9. 12. 2010, což koresponduje s tvrzením stěžovatele doloženým fotokopií poštovního podacího archu.
K právu na spravedlivý proces chráněnému čl. 36 odst. 1 Listiny mimo jiné náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud (případně jiný orgán) při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu (v daném případě pravidel obsažených v soudním řádu správním), přičemž za takovýto postup nutno považovat jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících.
Podle §106 odst. 3 s. ř. s. platí, že "Nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadané a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.". Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Za shora popsané situace je nesporné, že Nejvyšší správní soud přistoupil k rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele předčasně, tj. poslední den lhůty, kterou stěžovateli ve smyslu uvedeného ustanovení §106 odst. 3 a §37 odst. 5 s. ř. s. sám poskytl k odstranění vad návrhu.
Nejvyšší správní soud, dle mínění Ústavního soudu opodstatněně, s ohledem na nesrovnalosti při zastupování stěžovatele způsobené v důsledku trestné činnosti jeho právního zástupce odsouzeného právě pro trestný čin související s poskytováním právní pomoci cizincům sám dospěl k závěru, že v zájmu dodržení práva na skutečné poskytnutí soudní ochrany a práva na skutečně spravedlivý proces je nutné stěžovateli opětovně poskytnout lhůtu k doplnění podání ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s. Za takovéto situace však není následně možné za nezměněných okolností jen z důvodů pochybení soudu, byť zřejmě způsobeného nedopatřením při studiu spisu, od dosud zastávaného názoru ustoupit.
I když vůči stěžovateli bylo před vydáním vlastního rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu postupováno benevolentně, stěžovatel přistoupil k podání kasační stížnosti ne zcela profesionálně a jeho následné úkony byly liknavé, nelze za situace, kdy mu Nejvyšší správní soud poskytl další lhůtu k doplnění podání a stěžovatel požadavku ve stanovené lhůtě vyhověl, považovat shora popsaný následný postup soudu za ústavně souladný. Smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost před uplynutím lhůty, resp. poslední den lhůty, není možné, aby soud pokračoval v řízení či dokonce přijal rozhodnutí dříve, než stanovená lhůta uplynula.
Ústavní soud proto uzavírá, že odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele z důvodu opožděnosti, aniž by však pro tento postup byly splněny zákonné předpoklady (i předpoklady spravedlivého procesu zastávané Nejvyšším správním soudem) představuje "odepření spravedlnosti", jež s sebou nese i porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti jako opodstatněné v celém rozsahu vyhovět a v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí zrušit.