ECLI:CZ:US:2011:2.US.104.11.1
sp. zn. II. ÚS 104/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem Advokátní kanceláře Praha 1, Charvátova 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010 č.j. 23 Co 451, 489/2010-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu, kterým byla potvrzena usnesení obvodního soudu .
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 5 C 241/2007-176 ze dne 15. 7. 2010 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud vyslovil neúčinnost doručení usnesení téhož soudu č.j. 5 C 241/2007-159 ze dne 20. 5. 2010 (dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu byl usnesením ze dne 15. 7. 2010 zamítnut návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 23. 6. 2010 čj. 5 C 241/2007-164, kterým byl zamítnut návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 20. 5. 2010 čj. 5 C 241/2007-159). Stěžovatel namítá, že usnesení mu bylo doručováno v rozporu s občanským soudním řádem a nemohlo přivodit účinky řádného doručení. Zásilka s usnesením byla totiž označena všemi vzájemně si odporujícími protichůdnými pokyny, tj. "DOPORUČENÉ, DO VLASTNÍCH RUKOU, NEUKLÁDAT" a ačkoliv byla určena do vlastních rukou, byla vhozena do schránky stěžovatele bez jejího oznámení, uložení a uplynutí úložní doby 10 dnů.Ve schránce byla zásilka nalezena náhodně pozdějšího dne, třetí osobou, která jí předala stěžovateli. Při dodržení postupu podle §49 o.s.ř. by přitom mohla být vhozena do schránky stěžovatele až o 10 dnů později, pokud by si jí stěžovatel nevyzvedl na poště v odběrní lhůtě 10 dnů. Obdobně vadným způsobem postupoval Obvodní soud pro Prahu 5 také při doručování uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 5 C 241/2007-176 ze dne 15.7.2010. Rovněž návrh na vyslovení neúčinnosti doručení tohoto usnesení Obvodní soud pro Prahu 5. usnesením č.j. 5 C 241/2007-206 ze dne 10. 9. 2010, zamítl.
Ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla obě usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení potvrzena, bylo doručováno stěžovateli soudem I. stupně obdobně vadným postupem. Usnesení nelze považovat za řádně doručené, nicméně dostalo se do dispozice stěžovatele bez prostřednictví další osoby. Podle jeho obsahu by návrh na prohlášení neúčinnosti doručení byl zjevně neúspěšný, tj. neefektivní.
Stěžovatel namítá, že ačkoliv doručovaná písemnost byla v obou případech označena pokynem do vlastních rukou, nebylo při jejím doručování postupováno podle §49 o.s.ř., ale obdobně jako při doručování obyčejném podle §50 o.s.ř., a to v důsledku označení obálky vzájemně neslučitelnými údaji.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, dle nichž se nejednalo o neúčinné doručení, neboť se s doručovanou písemností seznámil a neuvedl žádné omluvitelné důvody na své straně, pro které se s písemností seznámit nemohl. Podání návrhu podle §50d o.s.ř. totiž výslovně předpokládá, že se účastník s dotčenou soudní písemností již seznámil (neboť jinak by takový návrh ani podat nemohl, pokud by o takové soudní písemnosti nevěděl).
Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, dle nějž se v uvedených případech jednalo o náhradní doručení a nešlo o zásilky určené do vlastních rukou [byť je tento pokyn na obou zásilkách výslovně vyznačen], ale jednalo se (údajně) o doručování obyčejné (§50 o.s.ř.). Podstatou návrhů stěžovatele je, aby soud vyslovil neúčinnost doručení soudní písemnosti [s následkem vyplývajícím z §50d odst. 7 o.s.ř.], neboť v den, kdy byla vložena do poštovní schránky, se s ní stěžovatel neseznámil proto, že jakožto určená "do vlastních rukou" měla být napřed uložena na poště a do poštovní schránky měla být vložena až o 10 dnů později a jen tehdy, pokud by si ji stěžovatel na výzvu a poučení doručovatele (§49 o.s.ř.) nevyzvedl na poště dříve; žádnou takovou výzvu ani poučení však stěžovatel neobdržel a tímto stanoveným způsobem soud nepostupoval. Posouzení otázky účinnosti - neúčinnosti doručení soudní písemnosti, je tak zcela v rozporu s objektivní realitou a je v extrémním rozporu s obsahem spisu. Stěžovatelem přiloženou fotokopií obálky a na ní vyznačeným údajem "DO VLASTNÍCH RUKOU" se městský soud vůbec nezabýval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení dle §50d odst. 1 o.s.ř., neboť sám stěžovatel tvrdil, že se s písemnostmi seznámil a neuvedl žádný omluvitelný důvod, pro který by tak učinit nemohl, přičemž doručená usnesení napadl odvoláním. Dle údajů na doručenkách bylo doručováno zásilkou typu III určenou pro doručování jiných písemností, tedy podle §50 o.s.ř., přičemž na doručenkách není vyznačeno, že se jedná o doručení písemnosti do vlastních rukou adresáta. Doručující orgán stěžovateli nedoručoval zásilku do vlastních rukou, resp. doručoval ji v souladu s doručenkou, a proto obě zásilky při nezastižení stěžovatele vložil do schránky. Okolnosti namítané stěžovatelem tedy nenaplňují skutkovou podstatu §50d odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
O takovýto případ se v projednávané věci jedná. Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení o nesrovnalosti způsobené při vyplňování "předtištěné" obálky vzoru III určené pro doručování písemnosti soudu. Dle stěžovatele nebylo s ohledem na rozporné údaje na obálce jasné, jakým způsobem byla zásilka doručována, přičemž stěžovatel dovodil, že byla doručována do vlastních rukou. Pokud za těchto okolností byla bez výzvy vložena do schránky, jednalo se o vadné doručení, nemající účinky řádného doručení, které by proto mělo být důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení ve smyslu §50d odst. 1 o.s.ř.
Ze shora uvedených skutečností však nesporně vyplývá, že stěžovateli byla předmětná rozhodnutí soudu fakticky doručena, dostala se do sféry jeho moci, stěžovatel měl reálně možnost se s nimi seznámit, což také učinil a v zákonné lhůtě proti nim podal odvolání. K námitce stěžovatele, že podání návrhu podle §50d odst. 1 o.s.ř. předpokládá, že se účastník s dotčenou soudní písemností již seznámil, Ústavní soud uvádí, že v tomto ustanovení je určena lhůta do kdy je účastník řízení oprávněn namítat neúčinnost doručení za předpokladu, že nastala fikce doručení, aniž se s rozhodnutím měl možnost z omluvitelných důvodů seznámit. V takovém případě běží 15ti denní lhůta pro podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení až po odpadnutí závažné a omluvitelné překážky, tedy po faktickém seznámení se účastníka řízení s doručenou zásilkou. V případě stěžovatele taková situace nenastala a ani ji jako důvod pro vyslovení neúčinnosti doručení nenamítal. Nemohlo dojít k faktickému porušení základních práv stěžovatele, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny, jež by bylo způsobeno nedostatky v doručování dosahujícími intenzity protiústavnosti. Stěžovatel proti rozhodnutím, která mu fakticky byla doručena, podal odvolání, o nichž bylo vedeno další řízení. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť v nyní projednávané věci nenastaly pochybnosti, zda předmětná rozhodnutí stěžovateli doručena byla.
Ústavní soud považuje za nezbytné rovněž zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu, aby v pozici další odvolací instance přezkoumával označení obálek, v nichž byly zasílány stěžovateli písemností soudů, a to tím spíše, kdy i případný nedostatek v označení obálky, nebyl způsobilý s ohledem na faktické doručení zásilek do dispoziční sféry stěžovatele, přivodit mu závažné důsledky. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu