ECLI:CZ:US:2011:2.US.1049.11.1
sp. zn. II. ÚS 1049/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Mírové náměstí 48, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1636/2008-229 ze dne 16. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Základní námitka stěžovatelky směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl stanoven počátek běhu lhůty úroků z prodlení. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že dopis jejího právního zástupce ze dne 1. 11. 1999, adresovaný soudní komisařce, kterým se jménem stěžovatelky připojil k projednání dědictví, postrádá prvek adresnosti a nelze z něj dovodit právní účinky výzvy k zaplacení dluhu. Má za to, že tímto úkonem jednoznačně projevila ve vztahu k dědicům svoji vůli k vrácení svých finančních prostředků. Dle jejího názoru odvolací soud zcela nesprávně a v rozporu se skutkovými zjištěními, které popisuje, označil vznik prodlení obou vedlejších účastnic okamžikem doručení žaloby. Nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu, že ve vztahu k částce 200.000,- Kč poskytnuté stěžovatelkou zůstaviteli jako půjčka, stěžovatelka nepřednesla tvrzení, že tuto pohledávku uplatnila v dědickém řízení, přičemž tvrdí, že o osudu této pohledávky se dozvěděla až z rozhodnutí o dědictví. Za zcela nesprávné považuje také rozhodnutí o nákladech řízení. Nesouhlasí s tím, že měla ve věci toliko dílčí úspěch, když stran jistiny byla zcela úspěšná. Odvolacím soudem uváděné skutkové okolnosti nemohou odůvodnit postup podle §150 o. s .ř., když po skutkové stránce byla věc zcela zřetelná a transparentní, přičemž to byla první žalovaná, která nejen před zahájením soudního řízení, ale i v jeho průběhu činila veškeré možné úkony, které bránily skončení věci. Neochota žalovaných k dobrovolnému plnění vedla k podání žaloby. Stěžovatelka musela vyhledat odbornou právní pomoc, bez níž se neobešla, v souvislosti s čímž jí vznikly nemalé výdaje. Nepřiznání náhrady nákladů řízení považuje za nespravedlivé. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje i v tom, že odvolací soud svým rozsudkem nerozhodl o všech nárocích uplatněných stěžovatelkou, konkrétně o nákladech prvního dovolacího řízení.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 9 C 1916/2001, bylo zjištěno následující:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 5. 2. 2004 č. j. 9 C 1916/2001-61 uložil první žalované S. Š. povinnost zaplatit žalobkyni (dále též "stěžovatelka") 710.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalšího 5% úroku zamítl (výrok I.), druhé žalované K. B. uložil, aby stěžovatelce zaplatila 150.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení a žalobu na zaplacení dalšího 5% úroku zamítl (výrok II.), a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
O odvolání stěžovatelky i obou žalovaných rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2004 č. j. 24 Co 251/2004-115, jímž rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že ve vztahu k první žalované se žaloba zamítá do částky 136.667,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení a dále co do úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 573.333,-Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002 a dále co do úroků z prodlení ve výši 6 % z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že ve vztahu ke druhé žalované se žaloba zamítá co do úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002 a dále co do úroků z prodlení ve výši 4,5 % z částky 150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do zaplacení (výrok II.), jinak rozhodnutí soudu I. stupně ve vyhovující části výroku I. a ve vyhovující části o úrocích z prodlení ve výroku II. potvrdil (výrok III.) a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2006 č. j. 33 Odo 1384/2004-142, jímž dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I.), a výrokem II. rozsudek odvolacího soudu v měnících výrocích I. a II. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud následně rozsudkem ze dne 1. 11. 2007 č. j. 24 Co 23/2007-192 rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo ve výroku I. rozhodnuto o povinnosti první žalované zaplatit 573.333,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 5. 3. 2005 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo ve výroku II. rozhodnuto o povinnosti druhé žalované zaplatit úrok z prodlení ve výši 5,5 % z částky 150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do 8. 5. 2003 a ve výši 10 % od 11. 10. 2004 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo ve výroku I. rozhodnuto o povinnosti první žalované zaplatit 136.667,-Kč a dále úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 710.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002, úrok z prodlení ve výši 6 % z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 136.667,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení, změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 710.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002, úroku z prodlení ve výši 6 % z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a úroku z prodlení ve výši 6 % z částky 136.667,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení, a dále tak, že změnil lhůtu k plnění. Jinak ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV.), rozsudek soudu I. stupně, pokud jím bylo ve výroku II. rozhodnuto o povinnosti druhé žalované zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002, úrok z prodlení ve výši 4,5 % z částky 150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do 8. 5. 2003 a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 150.000,- Kč od 9. 5. 2003 do 10. 10. 2004, změnil tak, že žalobu na zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002, úroku z prodlení ve výši 4,5 % z částky 150.000,- Kč od 9. 5. 2003 do 10. 10. 2004, a dále tak, že změnil lhůtu k plnění. Jinak rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil (výrok V.). Výrokem VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti uvedenému rozsudku (konkrétně proti částem výroků, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k první žalované i druhé žalované, zamítl (výrok I.), jinak dovolání odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o chybném určení okamžiku počátku prodlení žalovaných se zaplacením sporných částek. Stěžovatelka se tak domáhá přezkoumání rozsudku dovolacího soudu i jemu přecházejících rozhodnutí, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, přičemž pomíjí, že Nejvyšší soud se těmito jejími argumenty zabýval věcně.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního práva, neboť ten náleží soudům obecným, zejména pak Nejvyššímu soudu, který má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost soudního rozhodování. Nahrazovat tuto jeho roli Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku svévolné interpretace právních předpisů. Takové pochybení ovšem v projednávané věci nezjistil.
Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud řešil dovolání stěžovatelky, založené na zpochybnění závěru odvolacího soudu, že dopis jejího zástupce ze dne 1. 11. 1999 není výzvou ke splnění dluhu podle §563 o. z., věcně. Zdůraznil přitom, že po vydání jeho prvního zrušujícího rozsudku stěžovatelka nedoplnila skutková tvrzení a neprokázala, že mimo uvedeného dopisu adresovaného notářce, před podáním žaloby jiným způsobem vyzvala žalované ke splnění dluhu zůstavitele. Vyšel z nesporných skutkových zjištění, že žalovaná částka sestává jednak z finančních prostředků, které stěžovatelka složila v rozsahu částky 660.000,- Kč na sporožirový účet zůstavitele, a jednak z částky 200.000,- Kč, kterou půjčila zůstaviteli. Dále zkonstatoval obsah dopisu, jímž se právní zástupce stěžovatelky v jejím zastoupení připojil k projednání dědictví s pohledávkou 660.000,- Kč za prodej domu ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, a jeho výkladem dospěl k závěru, že v rozsahu půjčky 200.000,- Kč sporný dopis nelze vůbec považovat za výzvu k jejímu zaplacení. Dále, při zdůraznění smyslu a účelu řízení o dědictví, upozornil na to, že výzva dlužníkovi ke splnění dluhu, jehož splatnost nebyla dohodnuta, nevyplývá z právního předpisu ani nebyla určena v rozhodnutí, je hmotněprávním úkonem, a proto musí být adresná, srozumitelná, určitá a musí z ní vyplývat požadavek věřitele vůči dlužníku zaplatit dluh. Pokud hodnocením obsahu sporného dopisu dospěl k závěru, že nejde o výzvu ve smyslu §563 o. z., když jím stěžovatelka uplatnila toliko požadavek, aby pohledávka ve výši 660.000,- Kč byla zařazena do pasiv dědictví, dopis nebyl adresován žalovaným a nesměřoval ani k vyvolání splatnosti pohledávky, Ústavní soud neshledal, že by uvedený závěr byl výsledkem interpretace svévolné, když nadto jej Nejvyšší soud opřel o judikaturu, na niž adresně odkázal, a dle níž zařazení dluhu do pasiv dědictví ještě neprokazuje jeho existenci, nezakládá právo věřitele na jeho vymáhání, ani dědicům nebrání např. v tom, aby následně ve sporném řízení namítali jeho promlčení. I Ústavní soud má za to, že samotné přihlášení pohledávky do dědictví coby procesní úkon nečiní z věřitele účastníka řízení, nezakládá jeho nárok na to, aby byla pohledávka zařazena do pasiv dědictví a uhrazena a nestaví běh promlčecí lhůty. Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby dostatečně odůvodněné ústavně konformní závěry Nejvyššího soudu přehodnocoval či nahrazoval svým úsudkem.
Pokud stěžovatelka dále brojí proti nákladovému výroku odvolacího soudu, Ústavní soud v použití moderačního oprávnění dle §150 o. s. ř. neshledal porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces. Byť měla stěžovatelka částečný úspěch ve věci a měla by nárok na dílčí náhradu nákladů řízení, zjištěné skutkové okolnosti, na kterých její nárok spočívá (žalované svým chováním nezavdaly příčinu k podání žaloby, neboť žalované částky přijaly na základě pravomocných soudních rozhodnutí, vydaných v řízení o dědictví, v dobré víře, že je jako oprávnění dědicové mohou užívat), odůvodňují závěr o odepření tohoto práva, a to nejenom v řízení před soudy obou stupňů, ale i v řízení o prvním dovolání stěžovatelky.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, je procesní povahy a nelze je vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávané věci nebylo toto právo porušeno. V konečném důsledku tak nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu