ECLI:CZ:US:2011:2.US.1059.11.1
sp. zn. II. ÚS 1059/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3302/2009-105 ze dne 23. března 2011, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 C 228/2009-97 ze dne 13. května 2009 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 12 C 238/2008-79 ze dne 12. února 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 1.000.000.000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené nesprávným postupem obecného soudu a jeho nezákonným rozhodnutím. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Jeho dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel uplatňuje svá základní práva podle čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, a podle čl. 5, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti ve spojení s ostatními předloženými listinami vyplývá, že stěžovatel svůj nárok i ústavní stížnost založil na námitce, že poučení obsažené v usnesení Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 1 T 60/2002 ze dne 31. ledna 2005, kterým bylo nařízeno pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení, neobsahovalo údaj o odkladném účinku stížnosti. Stěžovatel namítá, že jeho žaloba nebyla obecnými soudy řádně projednána.
3. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jestliže informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. A právě o takový případ se jedná.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41; aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
5. V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že odkladný účinek ze zákona nastává podáním stížnosti proti předmětnému usnesení o nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení. Nedovodil, že by tato skutečnost musela být uvedena přímo v poučení, a proto neshledal, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací se k tomuto názoru připojil a zdůraznil, že stěžovatel stížnost proti předmětnému usnesení podal. Tento poukaz dovedl do důsledku dovolací soud, který uvedl, že podáním stížnosti k odkladu účinku předmětného rozhodnutí došlo, a to v souladu se zákonem. Vyvodil z toho, že s ohledem na to uvedená skutečnost, i kdyby takové pochybení bylo považováno za nesprávný úřední postup, nemohla způsobit v osobnostní sféře žalobce žádnou újmu. Tyto závěry lze považovat za důsledné, logické, předvídatelné, srozumitelné a přesvědčivé, a v důsledku toho i ústavně souladné. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, co do podstaty shodná s argumentací obsaženou již v žalobě a následných opravných prostředcích, je tedy pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která zásadně není sama způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by byla porušena základní práva či svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu