ECLI:CZ:US:2011:2.US.117.11.1
sp. zn. II. ÚS 117/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Český inkasní kapitál, a. s. se sídlem Václavské nám. 808/66, Praha 1, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Úslavská 33, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. října 2010 č. j. 67 EC 108/2010-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu pro zásah do jejího ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se žalobou ze dne 20. 5. 2010 domáhala na žalované zaplacení částky 7.207,05 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná čerpala úvěr, který jí poskytla právní předchůdkyně stěžovatelky na základě smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, a splátky úvěru poté v rozporu se smlouvou nesplácela. Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že žalovaná v průběhu řízení oprávněnost jejího nároku opakovaně uznala. S ohledem na tento postoj žalované a jí učiněný procesní úkon pak stěžovatelka navrhla dle ustanovení §153a o. s. ř. vydání rozsudku pro uznání. Soud však návrhu nevyhověl a zamítl jej z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka je přesvědčena, že tento postup je nesprávný, neboť soud nepřesně aplikoval, resp. vyložil příslušná ustanovení občanského soudního řádu, čímž ji výrazně zkrátil na jejích právech. Domnívá se, že v dané situaci byl soud povinen rozhodnout dle uznání, důkazní řízení nemělo být vůbec provedeno a neměla být zkoumána ani věcná legitimace účastníků řízení. Ustanovení §153a o. s. ř. soudu neumožňuje zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, neboť tímto postupem by byla porušena zásada rovnosti stran, kdy tvrzení a důkazy strany žalující musí být vyvráceny stranou žalovanou, což se však nestalo. Žalovaná totiž v průběhu řízení tvrzení stěžovatelky uznala, a soud přesto žalobu zamítl, čímž dle jejího názoru plně nahradil žalovanou stranu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně v tzv. bagatelní věci, u něhož procesní úprava nepřipouští řádný opravný prostředek, tedy odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.). Dle dosavadní judikatury Ústavního soudu však v takové věci opodstatněnost ústavní stížnosti přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma. Nic z řečeného ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a ani Ústavní soud k takovému závěru v projednávané věci nedospěl.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obvodní soud, poté co konstatoval, že "žalovaná uznala výši svého dluhu a uznala, že si úvěr vzala a řádně jej nesplácela, avšak neuznala dluh přímo vůči žalobci, neboť nevěděla, komu konkrétně dluží", se zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelky. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru pak zjistil, že smlouvu neuzavírala společnost GE Money Multiservis, a. s., která měla předmětnou pohledávku postoupit na stěžovatelku, nýbrž společnost GE Money Bank, a. s, jíž byla smlouva podepsána, a uzavřel, že aktivně legitimována je posledně jmenovaná společnost. Z tohoto důvodu také shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. Ústavní soud v tomto závěru obecného soudu nic extrémního, nelogického či nespravedlivého nespatřuje. Soud své rozhodnutí adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. (§157 odst. 2) zdůvodnil a toto odůvodnění je racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy v projednávané věci není dán.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu