ECLI:CZ:US:2011:2.US.1180.11.1
sp. zn. II. ÚS 1180/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2008 č. j. 18 C 100/2007-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2008 č. j. 21 Co 473/2008-86 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011 č. j. 22 Cdo 877/2009-106, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a statutárního města Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. p. 408, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. dubna 2011 a splňovala všechny formální náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. října 2008 č. j. 21 Co 473/2008-86 byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 25. dubna 2008 č. j. 18 C 100/2007-61, kterým byla zamítnuta její žaloba o určení, že vlastníky pozemků st. parc. č. 141, parc. č. 159/57 a parc. č. 159/55, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území Březhrad, okres Hradec Králové, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, byli ke dni 20. listopadu 1975 F. P. a A. P., prarodiče stěžovatelky, a to ve společném jmění manželů, a ke dni 26. října 1999 A. P. v ideální jedné polovině. Stěžovatelka se tohoto určení domáhala s tím, že je výlučným vlastníkem rodinného domu č. p. 135, který zdědila po prarodičích. Dům je postaven na st. parc. č. 141, přičemž spolu s touto stavební parcelou užívá stěžovatelka i přilehlé pozemky parc. č. 159/57 a parc. č. 159/55. Na příslušném listu vlastnictví byl ale jako vlastník uvedených pozemků označen vedlejší účastník. Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by zde existoval jakýkoliv právní důvod, na základě kterého by její prarodiče (právní předchůdci) mohli nabýt přesvědčení, že jsou vlastníky předmětných pozemků. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. ledna 2011 č. j. 22 Cdo 877/2009-106 odmítl dovolání stěžovatelky proti oběma uvedeným rozsudkům pro nepřípustnost, protože neshledal zásadní právní význam napadeného rozsudku.
3. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením předložených důkazů ze strany obecných soudů, neboť má za to, že její prarodiče mohli být oprávněně přesvědčeni o svém vlastnickém právu k předmětným nemovitostem. V této souvislosti poukazuje na to, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, nýbrž postačí i právní důvod domnělý. Držitel ale musí být objektivně, tj. se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, že mu takový právní důvod svědčí, o čemž podle jejího názoru nejsou v případě jejích prarodičů pochybnosti. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy opírá stěžovatelka svá tvrzení především o některá rozhodnutí Okresního národního výboru v Hradci Králové, který při nařízení povinnosti strpět umístění sloupů elektrického vedení na svém pozemku považoval uvedené osoby za vlastníky nebo tyto pozemky označil za jejich vlastní v souvislosti se stanovením povinnosti, aby na ně byla svedena dešťová voda. Za důkaz v tomto směru označuje i znalecký posudek č. 95/76 ze dne 19. ledna 1976, vypracovaný Ing. J. J., v němž tento znalec označil předmětné pozemky za patřící k rodinnému domu. Rovněž uvádí, že její prarodiče zaplatili národnímu výboru za předmětné pozemky 1 200 Kč, což bylo po smrti F. P. konstatováno v protokolu o dědickém řízení ze dne 25. května 1976 sp. zn. D 2073/75. Má tedy za to, že její prarodiče byli oprávněnými držiteli ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku, a tedy splnili podmínky pro vydržení předmětných nemovitostí. Na této skutečnosti přitom nic nemění ani prohlášení všech dědiců učiněné v rámci dědického řízení, podle kterého nebyla k předmětným pozemkům sepsána kupní smlouva. Jeho vypovídací hodnotu totiž snižuje skutečnost, že ho podepsaly i vnučky zůstavitele (včetně stěžovatelky), které s ohledem na svůj tehdejší věk nemohly vědět, zda došlo k sepsání kupní smlouvy.
4. Ve zbytku stěžovatelka namítá, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly s jejím argumentem, že se vedlejší účastník nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, protože ani on, ani jeho právní předchůdci, s tímto majetkem ke dni účinnosti tohoto zákona nehospodařili.
5. Uvedené právní závěry obecných soudů hodnotí stěžovatelka jako jsoucí v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, což zakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy zacházely s výsledky dokazování arbitrárně, přičemž k zásadním námitkám stěžovatelky a skutečnostem zjevným ze spisového materiálu vůbec nepřihlédly, popř. je v odůvodnění svých rozhodnutí zmínily toliko formálně, aniž by je učinily předmětem svých úvah z hlediska zjištění skutkového stavu v celém jeho rozsahu. Tím mělo být v dané věci zasaženo rovněž do práva stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, včetně porušení jejího legitimního očekávání a práva na pokojné užívání majetku.
6. Současně se stěžovatelka domnívá, že odmítnutí jejího dovolání pouze na základě toho, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je v rozporu s ústavně chráněným právem na spravedlivý proces, neboť tato interpretace nezohledňuje, že daná věc má pro ni závažné důsledky. Bylo na Nejvyšším soudu, aby napravil předmětná porušení jejích základních práv. Ten to však neučinil a omezil se pouze na formalistické odůvodnění svého rozhodnutí. Uzavírá proto, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 100/2007 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv však součástí soustavy obecných soudů. Těmto soudům proto není instančně nadřazen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje toliko tehdy, představuje-li porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
9. V dané věci se stěžovatelka domáhá přehodnocení právních závěrů obecných soudů v otázce, zda její prarodiče byli vlastníky předmětných nemovitostí. S ohledem na takto vymezený předmět přezkumu je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže tedy obecné soudy respektují kautely dané §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41). Prostor pro takovouto ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodování je ale dán v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, neboť takovéto rozhodnutí je třeba považovat za jsoucí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
10. Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně a posléze i odvolací soud ve svých rozsudcích vyhodnotily stěžovatelkou předložené důkazy a dostatečným způsobem odůvodnily svůj závěr, že stěžovatelka neprokázala existenci žádného, byť i jen domnělého, právního důvodu, na jehož základě by její prarodiče mohli být přesvědčeni o nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, a k němuž by se tedy měla vztahovat jejich dobrá víra, jež byla podmínkou pro nabytí těchto pozemků formou vydržení. Oba soudy se současně vypořádaly s relevantními časovými souvislostmi, tedy se změnami právní úpravy vydržení v období, v jehož rámci mělo podle stěžovatelky k vydržení dojít. Jejich závěry proto Ústavní soud nepovažuje za arbitrární nebo za jsoucí v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Skutečnost, že se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů, sama o sobě neodůvodňuje závěr o porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000, U 24/27 SbNU 293) nebo jiného v ústavní stížnosti označeného základního práva.
11. Závěr o porušení základního práva stěžovatelky ale neobstojí ani ve vztahu k ostatním uplatněným námitkám. Především je pro posouzení věci zcela bez významu, zda se vedlejší účastník stal vlastníkem předmětných pozemků v souladu s §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Tato otázka totiž vůbec nebyla předmětem řízení před obecnými soudy, a tedy se ani nemohla promítnout do jejich právních závěrů.
12. Přisvědčit ale nelze ani poslední námitce stěžovatelky, která směřovala proti odmítnutí jejího dovolání, aniž by dovolací soud vzal v úvahu možné závažné důsledky napadených rozhodnutí pro její postavení. Ústavní soud připomíná, že posouzení otázky zásadního právního významu jako podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je primárně úkolem Nejvyššího soudu. Případný přezkum jeho rozhodnutí z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny se tak omezuje pouze na to, zda jím Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 13. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 1749/07, usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, mutatis mutandis též usnesení ze dne 14. července 1994 sp. zn. III. ÚS 82/94, U 13/2 SbNU 223). K tomu ale v dané věci nedošlo. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud dostatečným způsobem odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání. Ani v případě této námitky tak porušení základního práva stěžovatelky shledat nelze.
13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu