ECLI:CZ:US:2011:2.US.1327.10.1
sp. zn. II. ÚS 1327/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 5. října 2011 sp. zn. II. ÚS 1327/10 ve věci ústavní stížnosti Kratochvíl Jan World of logistics, s. r. o., se sídlem Březová 6, Zdice, IČ: 26749017, proti výroku III usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 17 Nc 5301/2005-26 ze dne 13. listopadu 2009 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 38/2010-37 ze dne 28. ledna 2010, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Mgr. Miloše Dvořáka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Sokolov, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 38/2010-37 ze dne 28. ledna 2010 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 38/2010-37 ze dne 28. ledna 2010 se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. května 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 17 Nc 5301/2005, z něhož vyplynuly následující skutečnosti.
Usnesením Okresního soudu v Sokolově č. j. 17 Nc 5301/2005-6 ze dne 29. listopadu 2005 byla na návrh stěžovatelky jako oprávněné, podle vykonatelného rozsudku vydaného týmž soudem dne 17. 5. 2005 pod č. j. 7 C 63/2005-11 k uspokojení nároku ve výši 8 394,50 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce na majetek povinného - J. V. (výrok I). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Miloš Dvořák, soudní exekutor Exekutorského úřadu Sokolov (výrok II). Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 18. května 2007.
Dne 9. dubna 2009 byla Okresnímu soudu v Sokolově doručena žádost právního zástupce stěžovatelky ze dne 31. března 2009 o zastavení exekuce s odůvodněním, že usnesením Krajského soudu v Plzni v právní věci navrhovatele Komerční banky, a. s., IČ 45317054, Na Příkopech 969, Praha, byl zjištěn úpadek dlužníka J. V. a na jeho majetek prohlášen konkurs. Podání současně obsahovalo informaci o skutečnosti, že mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem Mgr. J. Š. došlo dne 26. března 2009 k uzavření dohody o ukončení právního zastoupení s účinností k 31. březnu 2009.
Na podkladě výše uvedeného sdělení zástupce stěžovatelky Okresní soud v Sokolově zaslal stěžovatelce postupně tři výzvy s žádostí o vyjádření, zda skutečně trvá na zastavení exekuce, případně aby vyčíslila náklady exekuce, a to dne 30. dubna 2009 a dne 23. června 2009 na adresu sídla firmy stěžovatelky, dne 10. srpna 2009 na adresu jednatele stěžovatelky J. K.
Dne 6. srpna 2009 obdržel Okresní soud v Sokolově sdělení nového právního zástupce stěžovatelky, podle něhož jeho klientka žádá o zastavení exekuce, přičemž zastavovacím důvodem nechť je ustanovení §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Exekuční náklady nepožadovala.
Usnesením č. j. 17 Nc 5301/2005-26 ze dne 13. listopadu 2009 Okresní soud v Sokolově exekuci zastavil (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 735 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). Exekuci soud zastavil na návrh oprávněného s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudnímu exekutorovi Okresní soud v Sokolově přiznal nárok na náhradu nákladů exekuce podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění, (dále jen "exekuční řád"), a to k tíži oprávněné z důvodu jejího procesního zavinění na zastavení exekuce. Náklady exekuce sestávaly z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč, hotových výdajů v paušální částce ve výši 3 500 Kč a DPH 19 %, tj. ve výši 1 235 Kč, celkem tedy 7 735 Kč.
Proti výroku III shora označeného rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci s tím, že na straně oprávněné nelze dovozovat procesní zavinění na zastavení exekuce. Stěžovatelka v době podání návrhu na nařízení exekuce neměla k dispozici žádné poznatky o tom, že by exekuce mohla být bezvýsledná, mimo to zastavení exekuce navrhovala s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. e), nikoliv písm. c) o. s. ř.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací projednal podané odvolání stěžovatelky podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. října 2009. Ustanovení §89 exekučního řádu v rozhodné době stanovilo, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Krajský soud v Plzni dále konstatoval, že v případě zastavení exekuce dle písm. c) §268 odst. 1 o. s. ř. hradí oprávněný náklady exekuce a náklady účastníků, v případě zastavení exekuce z důvodu dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. hradí náklady rovněž oprávněný, pouze však paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi. Okresní soud v Sokolově podle odvolacího soudu v přezkoumávané věci nesprávně vycházel z důvodu zastavení exekuce spadajícího pod písm. c) §268 odst. 1 o. s. ř., zatímco stěžovatelka jako oprávněná svůj návrh na zastavení exekuce zdůvodnila ustanovením §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Krajský soud v Plzni proto svým usnesením č. j. 14 Co 38/2010-37 ze dne 28. ledna 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 200 Kč, které tvoří náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a dále DPH 20 %, tj. 700 Kč.
Stěžovatelka s projevenými názory obecných soudů nadále nesouhlasí a zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v aplikaci ustanovení §89 exekučního řádu, která dle jejího názoru nebyla provedena ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka dle svých slov podala návrh na zastavení exekuce na základě přípisu soudního exekutora ze dne 22. ledna 2009, v němž jí sděloval, že ve věci povinného bylo zahájeno insolvenční řízení. Ve světle těchto okolností se zdá být stěžovatelce postup soudu, který jí jako oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekučního řízení, ať již v původní či odvolacím soudem snížené výši, rozporný s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že jí primárně svědčí právo domáhat se úhrady své pohledávky prostřednictvím exekuce. Byl-li po čtyřech letech od podání návrhu na nařízení exekuce zjištěn úpadek povinného, domnívá se, že jí nemůže být přičteno procesní zavinění na zastavení exekuce, neboť není v jejích možnostech předvídat v době podání návrhu, jakým způsobem se budou majetkové poměry povinného v budoucích letech vyvíjet. Svůj názor stěžovatelka opírá o řadu rozhodnutí Ústavního soudu, jmenovitě například o nález sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. března 2009 (N 51/52 SbNU 511).
II.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Sokolově ve svém vyjádření uvedl, že o povinnosti stěžovatelky hradit exekutorovi náklady rozhodl dle §89 exekučního řádu s přesvědčením, že stěžovatelka jako oprávněná zavinila zastavení exekuce, a to z následujících důvodů. Podle jeho názoru insolvenční řízení a případně prohlášení konkursu, tedy skutečnosti, jimiž stěžovatelka odůvodnila svůj návrh na zastavení exekuce, se neřadí k zákonným důvodům pro zastavení exekuce. Po dobu insolvenčního řízení pouze nelze exekuci provádět, po ukončení konkursu se v exekučním řízení pokračuje. Stěžovatelka se však rozhodla pro zastavení exekuce, přitom nelze vyloučit, že po ukončení konkursu by bylo možné vymáhaný nárok a náklady uspokojit v exekučním řízení.
Krajský soud v Plzni v podání ze dne 10. srpna 2010 plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Soudní exekutor Mgr. Miloš Dvořák se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Uvedená vyjádření účastníků řízení byla posléze zaslána stěžovatelce k případné replice, která této možnosti nevyužila.
III.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný, byť zejména z jiných důvodů, než které stěžovatelka uplatnila.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ve vztahu k posuzované věci budiž dále uvedeno, že Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti zpochybňuje správnost aplikace §89 exekučního řádu, resp. zpochybňuje způsob posouzení procesního zavinění na zastavení exekuce. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], zkoumal, zda aplikace ustanovení §89 exekučního řádu obecnými soudy nevykazovala i jiné vady.
V dané věci byla exekuce nařízena na základě návrhu oprávněné usnesením ze dne 29. listopadu 2005, tedy za účinnosti exekučního řádu ve znění rozhodném do 31. prosince 2007, tj. před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. Ustanovení §89 exekučního řádu ve znění do 31. prosince 2007 znělo: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce." V odůvodnění svého usnesení však výslovně odvolací soud citoval §89 exekučního řádu ve znění po 1. lednu 2008 a z tohoto znění vycházel i při rozhodování o nákladech exekuce.
Ústavní soud shodnou problematiku řešil ve svých četných nálezech [např. sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. května 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. června 2009 (N 132/53 SbNU 665), sp. zn. II. ÚS 1303/09 ze dne 16. září 2009 (N 204/54 SbNU 531) nebo nověji sp. zn. I. ÚS 703/09 ze dne 21. března 2011 (N 48/60 SbNU 571) či sp. zn. III. ÚS 1907/10 ze dne 31. srpna 2010 (N 177/58 SbNU 551), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ve zmiňovaných rozhodnutích Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu ve znění platném do 31. prosince 2007 je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Jinými slovy, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu bylo třeba i zastavení exekuce a s tím související otázku nákladů řízení dle §89 exekučního řádu posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2007.
Ústavněprávní interpretací dikce §89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 se pak Ústavní soud rovněž již zabýval v řadě svých rozhodnutí. Předmětná právní úprava byla jednoznačně vyložena ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 [stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)], z něhož se podává, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech. Východiskem pro tyto úvahy je, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. V citovaném stanovisku se dále uvádí, že v situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85), na nějž stěžovatelka poukázala, Ústavní soud akcentoval zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce.
Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace §89 exekučního řádu ve znění platném do 31. prosince 2007 nelze než uzavřít, že především Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud má za prokázané, že Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným usnesením č. j. 14 Co 38/2010-37 ze dne 28. ledna 2010 změnil rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově a uložil stěžovatelce zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 4 200 Kč. Shodně se soudem prvního stupně přitom nesprávně postupoval podle ustanovení §89 exekučního řádu ve znění účinném až po 1. lednu 2008 (dále též "novelizované znění"). Další pochybení Krajského soudu v Plzni spočívalo v absenci posouzení otázky procesního zavinění oprávněné - stěžovatelky na zastavení exekuce jako předpokladu pro uložení povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekuce dle §89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též "původní znění"), a to i v případě zastavení exekuce z důvodu deklarovaného odvolacím soudem, tedy dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pro nemajetnost povinného.
Ve vztahu k ústavněprávní interpretaci "sporného" ustanovení §89 exekučního řádu ve znění aplikovaném odvolacím soudem není od věci připomenout, že dle stávající judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391) a sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz] je větu druhou §89 exekučního řádu nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi rovněž odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Krajský soud v Plzni tedy pochybil i při interpretaci ustanovení §89 exekučního řádu v novelizovaném znění.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 38/2010-37 ze dne 28. ledna 2010 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.
Ústavní soud, veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky je přiléhavé zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásah do stěžovatelčiných základních práv lze zhojit již na této instanční úrovni. Nadto pochybení Okresního soudu v Sokolově nedosahuje stejné intenzity jako v případě pochybení Krajského soudu v Plzni, neboť nalézací soud otázku zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce, jež je stejně významná jak při aplikaci ustanovení §89 exekučního řádu v původním znění, tak při aplikaci §89 exekučního řádu v novelizovaném znění, řešil.
Jelikož se stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání jejího opravného prostředku (odvolání), musela být ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému výroku III usnesení soudu prvního stupně podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.