ECLI:CZ:US:2011:2.US.148.11.1
sp. zn. II. ÚS 148/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P., JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem Žižkova 1, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 20 Cdo 3796/2008-143, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2008, č. j. 24 Co 573/2008-113, spojené s návrhem na zrušení §238a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně došlo i ke zneužití vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 17 Nc 9719/2007-85, nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 5. dubna 2006, č. j. 18 C 48/2006-60, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2006, č. j. 19 Co 1961/2006-86, exekuci vyklizením domu blíže specifikovaného ve výroku (dále jen "vyklizovaný dům"), a přestěhováním povinné (stěžovatelky) do náhradního bytu rovněž blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí (dále jen "náhradní byt").
3. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. dubna 2008, č. j. 24 Co 573/2008-113, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a povinné uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 474 Kč k rukám jeho zástupce. Vyšel ze zjištění, že nabízený náhradní byt má celkovou výměru 20,36 m2, z toho obytná místnost má 14,57 m2, koupelna 1,475 m2, WC 0,96 m2 a předsíň 2,3 m2. Účastníci řízení přitom tyto výměry nezpochybnili, stejně jako skutečnost, že ke dni jeho vzniku se jednalo o byt podle tehdy platných předpisů. Odvolací soud uvedl, že nedostatek výměry obytné místnosti (pod 16 m2) je nutno posuzovat komplexně s ostatními skutečnostmi, a proto i byt o malé rozloze je způsobilý k trvalému užívání povinné jako jediné osoby. Vyhláška č. 137/1998 Sb. určující kritéria pro novou výstavbu bytů neznamená, že byt postavený za předchozí právní úpravy přestal být bytem ve světle nových právních předpisů. Proto uzavřel, že zajištěný náhradní byt je schopen poskytnout lidsky důstojné ubytování povinné ve smyslu §712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 20 Cdo 3796/2008-143, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledal žádnou otázku po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud konstatoval, že přestože obytná místnost nedosahuje výměry stanovené vyhláškou č. 137/1998 Sb., účinnou od 1. července 1998 do 26. srpna 2009 (splňuje však kritérium minimální výměry obytné místnosti 12 m2, stanovené dříve platnou vyhláškou č. 83/1976 Sb.), je nabízený náhradní byt určen a je i způsobilý k trvalému užívání a zajišťuje lidsky důstojné bydlení povinné, jejíž domácnost je toliko jednočlenná. K tomu dále uvedl, že prostory, jež v minulosti splňovaly všechna stavebnětechnická kritéria i tehdy platnou právní úpravu týkající se výstavby bytů, nelze diskvalifikovat z možnosti využít je v současné době též jako náhradní byty ve smyslu občanského zákoníku jen proto, že by - byť pouze v zanedbatelné míře - svou výměrou nedosahovaly výměry, jež stanoví pro bytovou výstavbu, zejména pro byty o jedné obytné místností, současná právní úprava.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, ale podstatnou část její ústavní stížnosti tvoří její polemika s rozhodnutími vydanými v nalézacím řízení. Ve vztahu k těmto rozhodnutím namítá, že soudy nezohlednily zejména tu skutečnost, že stěžovatelka bydlela ve vyklizovaném domě z titulu práva manželky oprávněného a k rozvodu manželství došlo z viny žalobce. Za těchto okolností měly soudy v nalézacím řízení odmítnout ochranu vlastnického práva žalobci s poukazem na §3 obč. zák.
6. Ve vztahu k rozhodnutím o nařízení exekuce stěžovatelka namítá, že bytová náhrada, která jí byla žalobcem nabídnuta, nemůže sloužit jako bytová náhrada, neboť nesplňuje požadavky stanovené obecně závaznými předpisy (konkrétně vyhláškou č. 137/1998 Sb.) na bytové prostory. Podlahová plocha garsoniéry (14,57 m2) je totiž menší než minimálně přípustných 16 m2 pro jednopokojový byt (viz §3 písm. i vyhlášky č. 137/1998 Sb.). Obecné soudy tuto námitku zcela bagatelizovaly a nerespektovaly ani předchozí judikaturu. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2141/2000 a 20 Cdo 1724/2008, z nichž vyplývá, že při výkladu pojmu byt je nutné vycházet především ze stavebních předpisů. V této souvislosti poukazuje i na to, že v rozhodovací praxi je pojem bytu posuzován ve skutkově obdobných případech odlišně. Stěžovatelka dále namítá, že soudy neměly hodnotit bytovou náhradu podle kritérií stanovených v §712 odst. 3 obč. zák., nýbrž postupovat podle §712 odst. 2 obč. zák. a hodnotit všechna kritéria. Podle tohoto ustanovení by tedy měl být stěžovatelce nabídnut byt zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému.
7. Stěžovatelka konečně vznáší výhrady proti způsobu vyřízení její věci Nejvyšším soudem. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu bezpochyby po právní stránce zásadní význam má, neboť jsou v něm řešeny otázky odlišně od stávající judikatury i zjevně v rozporu s hmotným právem. Pokud byly tyto podmínky naplněny měl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže tak neučinil, postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatelka navrhuje zrušení §238a odst. 2 o. s. ř., podle něhož se užije při posuzování přípustnosti dovolání obdobně §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy je třeba mj. zkoumat, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Vyslovuje přitom přesvědčení, že tímto ustanovením se nevhodným způsobem omezují případy zvláštní přípustnosti dovolání.
III.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
10. První část námitek stěžovatelky se týkala rozhodnutí vydaných obecnými soudy v nalézacím řízení. Tyto námitky ovšem nelze v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o nařízení exekuce uplatňovat. Řízení nalézací a vykonávací (exekuční) jsou totiž dvě na sobě nezávislá a odlišná řízení. Aby se jimi mohl Ústavní soud zabývat, musely by být uplatněny v ústavní stížnosti směřující proti exekučním titulům.
11. Co se týče vlastního posouzení přípustnosti dovolání, Ústavní soud opakovaně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelkou (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatelky) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Taková pochybení však Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud postupoval v intencích, jež mu pro dovolací přezkum stanovuje §238a o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Přitom jasně vyložil právní názor na věc a uvedl, jaká hlediska je třeba při posuzování bytové náhrady respektovat (náhradní byt je určen a je i způsobilý k trvalému užívání a zajišťuje lidsky důstojné bydlení stěžovatelky). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny tedy založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
12. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení §238a odst. 2 o. s. ř. Z §74 zákona o Ústavním soudu, který je podkladem pro podání návrhu na zrušení právního předpisu, však rovněž vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla užita v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích základních práv a svobod.
13. K tomu Ústavní soud už jen na okraj poznamenává, že právo na dovolání, resp. právo na několik opravných instancí, není ústavně zaručeno jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://nalus.usoud.cz). Je tedy ve volné dispozici zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení §238a odst. 2 o. s. ř. byl pak odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu