ECLI:CZ:US:2011:2.US.1504.11.1
sp. zn. II. ÚS 1504/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Evou Zajíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Tovární 66, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 č. j. 29 Cdo 128/2011-2850, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 188/2009-2212, č. j. 1 Ko 191/2009 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2131 a usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 5. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 4 Ústavy České republiky, v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 188/2009-2212, č. j. 1 Ko 191/2009 rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o odvolání stěžovatele, jako tehdejšího správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. Č., výrokem I. o odmítnutí odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2131, kterým tento soud ve smyslu §10 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), rozhodl v rámci schůze věřitelů konané dne 25. 9. 2009 o hlasovacích právech přítomných konkurzních věřitelů. Dále odvolací soud výrokem II. rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2133 tak, že rozhodnutí soud prvého stupně potvrdil jako věcně správné, a to ve znění výroku "soud zprošťuje Ing. Z. Z. funkce správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. Č. a novým správcem ustanovuje JUDr. Inku Růnovou." Výrokem III. odvolací soud podle §16 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2007 (dále jen "o. s. ř.") rozhodl o stěžovatelem namítané podjatosti soudkyně soudu prvého stupně, která shora uvedená usnesení krajského soudu vydala tak, že soudkyně JUDr. Marie Červinková není vyloučena z projednávaní a rozhodování věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 11 K 25/97; vrchní soud poučil stěžovatele, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením, že dovolací řízení proti výroku III. se zastavuje pro nedostatek funkční příslušnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 641/2001), ve zbytku pak odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první ve spojení s ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 29 Odo 381/2005 a ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 586/2003).
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením odvolacího a nalézacího soudu, která předcházela rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou.
Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud v části dovolací řízení proti výroku III. zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti a ve zbytku odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť v případě dovoláním napadeného výroku II. usnesení se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, v případě dovoláním napadeného výroku I. usnesení nejde o měnící ani o potvrzující usnesení odvolacího soudu ve věci samé a v případě výroku III. usnesení není dána jeho funkční příslušnost; to vše s oporou v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tak částečně zastavil a ve zbytku odmítl dovolání stěžovatele opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatele, když ten ani nepředkládá ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou argumentaci (k povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010), přičemž ani neuvádí, z jakého důvodu podal dovolání i přes výslovné poučení obsažené v odůvodnění usnesení vrchního soudu o jeho nepřípustnosti.
Pokud jde o rozhodnutí vrchního a krajského soudu, Ústavní soud již ve věci stěžovatele jednou rozhodoval, když stěžovatel podal dne 4. 2. 2010 ústavní stížnost proti totožným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a to ze stejných důvodů; ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 976/10 jako nepřípustná odmítnuta, když Ústavní soud dospěl k závěru, že "[p]okud byl stěžovatel přesvědčen, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, a že ze strany odvolacího soudu došlo k závažným procesně právním nedostatkům, tedy k pochybením, která zakládají možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí těchto soudů z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud musí v projednávané věci proto konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní stížností mohl meritorně zabývat" (blíže k odůvodnění a důvodům ústavní stížnosti stěžovatele viz shora uvedené usnesení Ústavního soudu). V daném případě neshledal Ústavní soud důvod se od tohoto závěru odchylovat a shodně posoudil ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí krajského a vrchního soudu jako nepřípustnou, když stěžovatel nedokládá, že by před podáním ústavní stížnosti vyčerpal shora uvedené procesní prostředky k ochraně jeho práv (žalobu pro zmatečnost, srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3510/10 ze dne 20. 12. 2010).
Ústavní soud důkladně vážil, zda odmítnutím ústavní stížnosti není stěžovateli znemožněn přístup k Ústavnímu soudu, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Stěžovatel byl řádně poučen, že dovolání proti napadeným rozhodnutím odvolacího soudu je nepřípustné, přičemž Ústavní soud mu dal již ve svém dřívějším rozhodnutí jasně najevo, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti v dané věci je vyčerpání žaloby pro zmatečnost. Jde tedy nutně k tíži stěžovatele, že namísto žaloby pro zmatečnost neefektivně využil jiný mimořádný opravný prostředek, o jehož nepřípustnosti byl ze strany obecných soudů řádně poučen. Nadto, vzhledem k podanému dovolání, byť nepřípustnému, měl stěžovatel dostatečný prostor k podání shora uvedené žaloby pro zmatečnost (viz ust. §234 odst. 3 ve spojení s ust. §235 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ust. §43 odst. 2 písm. a) č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze ji podle ust. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu