ECLI:CZ:US:2011:2.US.163.11.1
sp. zn. II. ÚS 163/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem advokátní kanceláře JANSOVÁ - VEVERKA, se sídlem v Kladně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 993/2010 ze dne 15. září 2010, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 60/2008 ze dne 17. června 2009 a rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 5 T 44/2006 ze dne 27. listopadu 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze, a 3) Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, a 3) Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 17. ledna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, a dále zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že od července 2001 do října 2005 za své zaměstnance neodváděl zálohy na daň z příjmu ani zálohy na pojistné na sociální zabezpečení ani odvody na zdravotní pojištění v celkové částce 1.115.608 Kč, přestože je z mezd zaměstnanců srazil, a v téže době rovněž nevedl řádně účetnictví. Rozsudkem odvolacího soudu byly k jeho odvolání zrušeny výroky soudu prvního stupně o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 trestního zákona, a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a v rozsahu zrušení byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně poukazuje na spornost dané právní kvalifikace na jeho jednání v situaci, kdy v rozhodném období proti němu byla vedena exekuční řízení a on tedy nemohl volně nakládat se svým majetkem. Z toho vyvozuje, že obecné soudy nevěnovaly patřičnou pozornost subjektivní stránce. Polemizuje rovněž s právním názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 155/2000 (správně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000 ze dne 30. srpna 2000), z něhož odvolací soud citoval, ale výslovně je neuvedl. Podle stěžovatele není zřejmé, jaké zákonné ustanovení ukládá podnikateli přizpůsobit hospodaření podniku tak, aby plnil svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení §147 odst. 1 trestního zákona a pokud zjistí, že podnik není schopen krýt potřebné platby, musí takové podnikání ukončit. Má zato, že taková povinnost pod pohrůžkou trestu byla ex post vykonstruována právě až shora uvedeným rozhodnutím. To považuje za nepřípustně extenzivní uplatňování státní moci. Poukazuje na to, že podnikatel může mít motivy proč pokračovat v neúspěšném podnikání, jako např. uchování pracovních míst, což je v souladu se zájmem státu podle uvedeného rozhodnutí.
3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4. Ústavní soud není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy proto může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že nyní předestřené námitky byly již stěžovatelem uplatňovány, a že se s nimi obecné soudy vypořádaly, přičemž vycházely nikoliv z obecně teoretických úvah, nýbrž ze zjištěných skutečností. Stěžovatel měl k dispozici příjmy, jež mu umožnily hradit provozní náklady, mezi jinými i mzdy zaměstnancům, které také skutečně hradil, a z mezd srážel částky připadající na povinné odvody - tj. zálohy na daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. Sražené částky neodváděl, avšak hradil jimi jiné provozní náklady a exekučně vymáhané pohledávky. Znalecky bylo přitom prokázáno, že se stěžovatel nacházel dlouhodobě v prvotní platební neschopnosti. Odvolací soud tedy dospěl k závěru o povědomosti stěžovatele o tom, že použití finančních částek sražených z hrubých mezd jeho zaměstnanců na jiné účely může způsobit, že nebudou odvedeny oprávněným příjemcům, a byl s tím srozuměn pro případ, že se tak stane (str. 6 rozsudku).
6. Dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud při svém závěru vyšel z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 63/2000 ze dne 10. května 2000 (Sb.NS 2001, 6: 334- č. 30), podle kterého je trestnost jednání podmíněna zjištěním, že měl zaměstnavatel k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil, a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tato skutečnost v posuzovaném případě byla zjištěna. V návaznosti na právní názor obsažený v usnesení sp. zn. 3 Tz 155/2000 pak dovolací soud poukázal, že nelze pod pohrůžkou trestního postihu žádat na zaměstnavateli, aby okamžitě ukončil svou podnikatelskou činnost jen proto, že nemůže dočasně odvést povinné platby za zaměstnance. Nicméně podle dovolacího soudu stěžovatel tuto svou zákonnou povinnost neplnil po velmi dlouhý časový úsek (str. 4 usnesení). Učiněné závěry lze považovat za vyčerpávající, logické a smysluplné, a proto i ústavně souladné. Sama skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Nad rámec závěrů obecných soudů je možné k námitkám stěžovatele uvést, že podle §44 odst. 7 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2005, mohl povinný nakládat se svým majetkem v rámci běžné obchodní činnosti a při udržování a správy majetku. Proto stěžovateli evidentně ani prováděné exekuce nemohly bránit hradit běžné provozní náklady podniku, včetně mezd zaměstnancům. Důsledně vzato, se potom vyplacením mezd souběžně sražené odvody dostaly z majetku stěžovatele (nemohly tedy již v žádném případě podléhat exekučnímu řízení), a ten s nimi byl oprávněn a povinen učinit jediné - odvést je příslušným institucím, což neučinil.
8. Povinnost srazit a odvést tyto platby je přitom stanovena zákonem, stejně jako je zákonem stanovena trestnost v případě, že této povinnosti povinná osoba nedostojí. Se stěžovatelem lze souhlasit snad jen v tom, že zákonem není přímo a výslovně stanoveno, že podnikatel má v případě dlouhodobé platební neschopnosti ukončit vlastní podnikání, ovšem zde se nejedná o zákonnou povinnost, nýbrž spíše o logický důsledek - pokud tak podnikatel neučiní, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání pro porušení zákonných povinností souvisejících s výkonem podnikání.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu