ECLI:CZ:US:2011:2.US.1680.11.1
sp. zn. II. ÚS 1680/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. T. M. a Ing. M. M., oba zastoupeni Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem, advokátní kanceláře Na Větrníku 73, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 462/2011-819 ze dne 22. 3. 2011, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 593/2008, 28 Co 228/2009 ze dne 2. 7. 2009 ve výroku ad II. a rozsudku Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 53/2008-143 ze dne 24. 6. 2008 ve spojení s doplňujícím rozsudkem č.j. 14 C 53/2008-304 ze dne 27.1.2009 a o návrhu na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 2. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně požadují zrušení ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. a vyloučení tohoto návrhu k samostatnému projednání, neboť v případě společného projednávání by došlo k prodloužení řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobci Dipl. Ing. J. C. M. a K. C. M. se žalobou u Okresního soudu v Příbrami domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý ideální jedné poloviny pozemku č. parcely 1437/22 v katastrálním území a obci Dobříš, zapsaném na LV č. 4176 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbrami, neboť ohledně uvedeného pozemku jsou na listu vlastnictví v důsledku dvou nabývacích titulů duplicitní zápisy vlastnického práva. Stěžovatelé (v řízení u obecných soudů žalovaní) vlastnické právo nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 27. 6. 2003, uzavřené s Ing. P. K., který tento pozemek nabyl od Města Dobříš. Žalobci své vlastnické právo odvozovali od rozhodnutí Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006, které nabylo právní moci dne 3. 12. 2006.
Soud prvního stupně určil žalobce podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, neboť jejich nabývací titul je "silnější". Vlastnické právo jim totiž bylo přiznáno na základě rozhodnutí správního orgánu v restitučním řízení, zatímco stěžovatelé své vlastnické právo k pozemku odvozovali od kupní smlouvy ze dne 27. 6. 2003, kterou soud ve smyslu §39 obč. zák. považoval za neplatnou. Stěžovatelé totiž nemohli nabýt nemovitost od nevlastníka Ing. K., protože i kupní smlouva uzavřená na sporný pozemek dne 13. 5. 2002 mezi prodávajícím městem Dobříš (v restitučním řízení osobou povinnou) a kupujícím Ing. K. je neplatná, neboť město Dobříš postupovalo v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, protože jako povinná osoba nemohlo pozemky převést do vlastnictví jiného.
Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a výrokem II. potvrdil výrok I. soudu prvého stupně (ve znění spolu s doplňujícím rozsudkem), kterým bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného pozemku. Výrokem I. odvolací soud zrušil výrok IV. soudu prvého stupně, kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelů na určení, že žalobci nejsou společnými vlastníky pozemků, neboť soud prvého stupně nejednal se správným okruhem účastníků řízení a zrušil rovněž výroky II., III., V. a VI. týkající se nákladů řízení. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. (Výrok I. odvolacího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadají.)
Odvolací soud rozhodnutí odůvodnil tím, že nabytí vlastnictví na základě rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle zákona o půdě je originálním způsobem nabytí vlastnictví, přičemž takové rozhodnutí má konstitutivní charakter. Shodně jako soud prvého stupně uvedl, že při konkurenci dvou nabývacích titulů k předmětnému pozemku má přednost titul vedoucí k originálnímu nabytí vlastnického práva žalobců, což je v daném případě pravomocné konstitutivní rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, kterým bylo v restitučním řízení obnoveno vlastnické právo žalobců ke spornému pozemku s právními důsledky zániku vlastnictví dosavadních vlastníků.
Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů, neboť nebyly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k pochybením, majícím za následek vady řízení. Dovolací soud neměl veškeré podklady, aby mohl nezávisle rozhodnout (do spisu nebylo zařazeno vyjádření stěžovatelů k určovací žalobě obsažené ve svazku "Neoprávněná restituce rodiny C. M. na Dobříšsku").
Stěžovatelé v předcházejících soudních řízeních namítali vady a nezákonnosti v rozhodnutí pozemkového úřadu, tedy neoprávněnost restitučního nároku žalobců. Za pochybení považují zejména skutečnost, že pozemkový úřad sám věcně zkoumal otázku státního občanství původních vlastníků, přestože oba původní vlastníci čsl. státní občanství pozbyli ex-lege již v roce 1945. Žalobci tak nesplnili základní restituční podmínku, a to doložení dokladu prokazujícího státní občanství původních vlastníků, proto nejsou aktivně legitimováni k podání restitučního nároku. Pokud žalobci podali určovací žalobu, měla být soudem "odmítnuta" s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.), dle kterého nelze obcházet restituční zákony určovacími žalobami.
Rozhodnutí soudů jsou dle stěžovatelů nepřezkoumatelná, neboť nalézací i odvolací soud se odmítaly zabývat jejich důkazy na neoprávněnost restituce s odkazem na tzv. presumpci správnosti správního rozhodnutí, resp. poukázaly na to, že rozhodoval věcně a místně příslušný pozemkový úřad, což považují stěžovatelé za krajně nedostatečné.
Ačkoliv stěžovatelé v rámci dovolání předkládali, jakožto rozhodnou právní otázku, nicotnost správního rozhodnutí, když to vylučuje závazné osvědčení o neexistenci státního občanství i závazná judikatura Ústavního soudu, byla tato otázka dovolacím soudem naprosto pominuta. Jedná se přitom o zcela zásadní otázku, jejíž neřešení by znamenal absolutní průlom do restitučních řízení.
Porušení citovaných základních práv spatřují stěžovatelé dále v tom, že obecné soudy přehlédly překážku "rozhodnuté věci". Žalobci podanou žalobu na určení vlastnictví opřeli o rozhodnutí správního orgánu Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006. Pokud soud nechtěl zpochybnit rozhodnutí Pozemkového úřadu, měl podanou žalobu zamítnout, poněvadž věc byla již pravomocně rozhodnuta a soud neměl právo rozhodnout po druhé a určit žalobce vlastníky sporných nemovitostí. Soud se mohl žalobou zabývat v rámci rozhodnutí o správnosti správního aktu, jen pokud si žalobci podali správnou žalobu, nikoliv žalobu určovací. Za situace, kdy si žalobce zvolil špatný postup v rámci soudního řízení, je soud podaným návrhem vázán a určovací žalobu měl zamítnout. Pokud by žalobce podal správnou žalobu, měl by soud postupovat podle části páté o.s.ř. (řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) a postoupit věc specializovanému senátu ve věcech správního soudnictví.
Stěžovatelé dále poukazují na nesprávné přidělení spisu (poté, co byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2008, v rozsahu zamítavého výroku IV. zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně) senátu 14 C Okresního soudu v Příbrami, ač tento senát nemá dle schváleného rozvrhu práce specializaci na správní soudnictví. Správně měla být věc přidělena senátu 10 C.
Ústavní soud dodává, že sami stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu několik dalších přípisů, v nichž upřesňují podání zpracované advokátem a vyslovují pochybnosti o správnosti argumentace překážkou věci rozsouzené a zdůrazňují, že obecné soudy nebyly vázány presumpcí rozhodnutí pozemkového úřadu, ale naopak vázány presumpcí správních orgánů ve věci osobního stavu (státního občanství).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že v projednávané věci bylo předmětem řízení odstranění důsledků duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, provedeného jednak na základě kupní smlouvy ze dne 27. 6. 2003 uzavřené stěžovateli jako kupujícími a jednak na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006. Obecné soudy proto k návrhu žalobců, aby soud určil, že právě oni jsou vlastníky předmětných nemovitostí, pouze posuzovaly, který ze dvou nabývacích titulů je v jejich vzájemné konkurenci silnější. Dospěly přitom shodně k závěru, že je to konstitutivní rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, vydané v rámci jeho pravomoci, kterým bylo v restitučním řízení obnoveno vlastnické právo žalobců.
Předmětem řízení tedy nebylo nové uplatnění restitučního nároku žalobců na vydání nemovitostí podle zákona o půdě, jak se dle argumentace ústavní stížnosti domnívají stěžovatelé. Žalobci se ani nad rámec tohoto zákona nedomáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Opodstatněná tedy není ani argumentačně rozporná námitka stěžovatelů, dle níž věc neměla být projednána z důvodu překážky věci rozsouzené. O restitučním nároku žalobců sice již bylo pravomocně rozhodnuto, avšak v tomto řízení se žalobci nedomáhali jeho nového projednání, ale požadovali, aby soud určil, který ze dvou vlastnických titulů zapsaných v příslušném katastru nemovitostí má větší váhu. Žalobci ani neměli důvod podávat dle stěžovatelů "správnou" žalobu na přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami v rámci správního soudnictví, když jejich nároku bylo správním orgánem zcela vyhověno.
Za dané situace obecné soudy proto nepostupovaly v rozporu se zákonem, pokud se v tomto řízení nezabývaly námitkami stěžovatelů, vztahujícími se k tvrzené neoprávněnosti restitučního nároku žalobců, neboť musely vycházet z presumpce správnosti existujícího pravomocného správního rozhodnutí. Obecné soudy přitom srozumitelně objasnily, že v daném případě se nejedná o akt nicotný (rozhodující správní orgán měl pravomoc k takovémuto rozhodnutí, rozhodnutí bylo vydáno orgánem věcně příslušným, jeho výrok je jednoznačný, srozumitelný a určitý), jak tvrdí stěžovatelé. Vady namítané stěžovateli nicotnost nemohou způsobit (stěžovatelé zřejmě zaměňují pojem nicotnost aktu a pojem aktu vadného či nezákonného). Vzhledem k tomu, že předmětem řízení nebyl restituční nárok žalobců, obecné soudy opodstatněně neprováděly dokazování ohledně jeho oprávněnosti. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů co vytknout.
Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou procesní, odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval (vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže). Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo posuzováno meritorně, neobstojí námitka stěžovatelů, že ve spise nebyly zařazeny stěžovateli uváděné materiály.
Ústavní soud se nemohl ani zabývat námitkou stěžovatelů ohledně přidělení věci po zrušujícím výroku odvolacího soudu k novému projednání nesprávnému senátu okresního soudu, neboť v tomto směru nebylo neukončené řízení předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud pro úplnost rovněž připomíná, že jak je zřejmé z výroku I. rozhodnutí krajského soudu a jeho odůvodnění, bylo rozhodnutí o vzájemné žalobě stěžovatelů zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Z příloh předložených stěžovateli je dále zřejmé, že po upřesňujícím návrhu stěžovatelů bylo dále vedeno řízení ohledně jejich návrhu, aby bylo vysloveno, že žalobci nejsou spoluvlastníky předmětného pozemku, dále aby soud deklaroval, že rozhodnutí správního orgánu je nicotné a že vlastníci předmětného pozemku jsou stěžovatelé. Případná rozhodnutí vzešlá z dále vedených řízení nebyla předmětem projednávané ústavní stížnosti.
K návrhu stěžovatelů na zrušení ust. §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. stanovícího pro řízení před Ústavním soudem obligatorní zastoupení advokátem Ústavní soud uvádí, že návrh na zrušení právních předpisů sleduje osud vlastní ústavní stížnosti, a je tedy rovněž posuzován jako návrh neopodstatněný. Příslušná ustanovení upravující povinné zastoupení účastníka v řízení před Ústavním soudem navíc ani nebyla v poměru k ústavní stížností napadeným rozhodnutím aplikována (dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platí, že návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jednotlivých ustanovení, může být podán, pokud jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. byl odmítnut podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu