ECLI:CZ:US:2011:2.US.1723.11.1
sp. zn. II. ÚS 1723/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č.p. 81, Rybitví, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 13 P 108/2008-220 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2011 č. j. 19 Co 29/2011-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. června 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 13 P 108/2008 Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu svěřil soud nezletilé děti K. - Pavlu, Janu a Jiřího (jedná se o pseudonymy), do společné pěstounské péče manželů R. (výrok I.), zrušil ústavní výchovu těchto dětí nařízenou rozsudkem okresního soudu ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 13 P 108/2008-129 (výrok II.), návrh stěžovatelky - babičky nezletilých dětí, aby nezletilé děti byly svěřeny do pěstounské péče zamítl (výrok III.), návrh matky nezletilých, aby děti byly svěřeny do její výchovy zamítl (výrok IV. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). K podaným odvoláním Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru stěžovatele ve věci rozhodující soudy nevzaly v potaz zřejmý zájem biologické rodiny o nápravu, kdy otec nezletilých docházel do Centra manželské a rodinné pomoci, a zcela jednostranně zvýhodnily pěstouny před biologickou rodinou. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. IV. ÚS 695/2000 a na stanoviska veřejného ochránce práv sp. zn. 2650/2002/VOP/ZG a sp. zn. 2747/2002/VOP/ZG.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele konstatuje, a to stejně jako v případě ústavní stížnosti M. K. - babičky nezl. dětí (sp. zn. IV. ÚS 1703/11), že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Stěžovatel v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá své vlastní představy o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Odvolací soud rovněž mimo jiné uvedl, že si byl v této věci vědom zásady, že děti by měly být svěřeny především rodičům, případně blízkým příbuzným, v posuzovaném případě však neshledal podmínky pro takovýto postup.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu a stanoviscích veřejného ochránce práv, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu