ECLI:CZ:US:2011:2.US.173.11.1
sp. zn. II. ÚS 173/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. J. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 9. 2010 č.j. 28 Cdo 1071/2010-216 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1071/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2008 č.j. 17 Co 82/2008-190 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2009 č.j. 17 Co 82/2008-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se vůči stěžovateli (v řízení u obecných soudů žalovaný) domáhal zaplacení částky 204 750 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o obstarání věci, podle níž se stěžovatel zavázal zajistit činnost související s prodejem předmětných nemovitostí žalobce. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž Obvodní soud pro Prahu 5, vázán právním názorem dovolacího soudu, dle nějž mezi účastníky řízení k uzavření zprostředkovatelské smlouvy došlo, ve věci posléze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2007 č.j. 28 C 446/2007-155 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by k uzavření kupní smlouvy došlo jeho přičiněním, a proto mu právo na odměnu nepřiznal.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2008 zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 36 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 168 750 Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení. Opravným usnesením ze dne 23. 11. 2009 odvolací soud tyto výroky opravil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 18 900 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 185 850 Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že k uzavření kupní smlouvy došlo spolupůsobením žalobce podle zprostředkovatelské smlouvy a žalobci tudíž přísluší podle §775 obč. zák. odměna v dohodnuté výši, tj. 3 % ze skutečné kupní ceny nemovitosti představující částku 5 900 000 Kč, tj. 177 000 Kč s 5% DPH, tedy celkem 185 850 Kč.
Proti rozsudku městského soudu ze dne 2. 9. 2008 a opravnému usnesení ze dne 23. 11. 2009 podal stěžovatel dovolání (dne 7. 10. 2009 a 3. 2. 2010). O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání proti výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 18 900 Kč s přísl. potvrzen, odmítl; v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 0,1% úrok z prodlení z částky 185 850 Kč za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení, rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení; ve zbytku dovolání zamítl.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho dovoláním proti opravnému usnesení odvolacího soudu, čímž potvrdil vlastně jeho správnost. Přitom tímto usnesením došlo k nepřípustnému zásadnímu zásahu do řádně vyhlášeného rozhodnutí, kterým je soud vázán. Dle stěžovatele předsedkyně senátu Nejvyššího soudu zřejmě nejen vrátila soudu prvého stupně spis s písemnými pokyny týkajícími se nezbytnosti opravit chyby v rozhodnutí odvolacího soudu, ale rovněž dala ústní pokyn i k opravě výroku rozhodnutí. Pouhým pokynem Nejvyššího soudu tak bylo dosaženo zcela nového rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které je v rozporu s rozhodnutím vyhlášeným, a to jak s výrokem, tak s jeho ústním odůvodněním. Nejvyšší soud měl původním dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Soudy zvoleným postupem tak stěžovateli měla být odňata jedna soudní instance k uplatnění práv a znemožněno mu uplatnit i důvodnou námitku k výpočtu částky přiznaného nároku. S touto námitku uplatněnou v dovolání se Nejvyšší soud nevypořádal a bez dalšího použil zjevně chybný výpočet městského soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá svůj "správný" výpočet nároku na odměnu za zprostředkování koupě.
Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadenému výroku II. rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl částečně zrušen výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze, ve znění opravného usnesení, a věc vrácena v tomto rozsahu městskému soudu zpět, se jedná o návrh nepřípustný, neboť za situace, kdy o věci teprve mělo být jednáno, nemohly být vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem jakožto orgánu ochrany ústavnosti je ve vztahu k obecným soudům přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti. Ústavní stížnost má subsidiární charakter, nezbytným předpokladem pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci.
Poté, co Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve vztahu ke zbytku napadených rozhodnutí, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se nezabýval ničím nepodloženou domněnkou stěžovatele, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu mimo písemné upozornění na početní nesrovnalosti v rozhodnutí odvolacího soudu dala další ústní pokyny ohledně opravy rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel v řízení neuplatnil námitku podjatosti a jeho tvrzení, s ohledem na přípustnost dovolání, postrádá jakoukoliv logiku. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že dovolání stěžovatele bylo vráceno soudu prvního stupně (nikoliv soudu odvolacímu) s pokynem, aby bylo tímto soudem předloženo až po opravení chyb v psaní a počtech rozsudku městského soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud měl původním dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc městskému soudu k novému rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že jak mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. Zvážení toho, zda v daném konkrétním případě bylo na místě rozsudek odvolacího soudu z důvodu rozsahu nesrovnalostí a možné nepřezkoumatelnosti zrušit, či zda náprava pochybení byla možná formou opravného usnesení, tedy spadá do pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze posuzoval, zda postupem soudu nebyl stěžovateli znemožněn přístup k soudu a řádné projednání věci. V tomto směru pochybení dosahující intenzity porušení ústavnosti a opodstatňující kasační zásah Ústavního soudu neshledal.
Ústavní soud ověřil, že dovolací soud se (na rozdíl od tvrzení stěžovatele) všemi námitkami stěžovatele, tedy i námitkou ohledně nesprávného výpočtu výše odměny za zprostředkování prodeje nemovitostí, řádně zabýval, přičemž vycházel z rozhodnutí odvolacího soudu ve znění opravného usnesení. V odůvodnění uvedl, že krajský soud při výpočtu odměny v souladu s čl. V. smlouvy o zprostředkování správně vycházel z celkové kupní ceny nemovitosti, tj. 5 900 000 Kč a z této částky byla vypočítána odměna ve výši 3 % navýšená o 5% daň z přidané hodnoty. (K převodu nemovitostí došlo dvěma kupními smlouvami, tj. smlouvou, kterou byl převeden id. 3/4 spoluvlastnický podíl stěžovatele za částku 5 300 000 Kč a smlouvou, kterou byl převeden id. 1/4 podíl ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky za cenu 600 000 Kč.) Nejvyšší soud rovněž s odkazem na svou judikaturu objasnil, že žalobce žalobou podanou vůči solidárnímu dlužníku (stěžovateli) byl aktivně legitimován i vůči majetku ve společném jmění manželů. Ústavní soud má za to, že z uvedeného zcela jasně vyplývá způsob výpočtu odměny za zprostředkování, tedy, že odměnu nelze stanovit jak požaduje stěžovatel, pouze ze 3/4 z celkové ceny, za kterou byly nemovitosti prodány.
Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli v tom, že odůvodnění opravného usnesení odvolacího soudu mohlo být podrobnější, zvláště za situace, kdy v důsledku početních chyb uvedených v odůvodnění rozhodnutí bylo nutné opravit i samotný výrok rozhodnutí. Stejně tak nelze považovat za zcela důsledné, že Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k samostatně podanému dovolání proti opravnému usnesení. Tato naznačená procesní pochybení lze obecným soudů vytknout, nelze je však hodnotit jako pochybení způsobilá zasáhnout v tomto konkrétním případě do základních práv stěžovatele. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud se v dovoláních uplatněnými námitkami stěžovatele ohledně výše odměny zabýval, přičemž jeho věcné závěry Ústavní soud, jak bylo uvedeno, není oprávněn z hlediska obecného práva přehodnocovat.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je posoudit, zda řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku. Pokud by Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí z důvodů procesních nedostatků, rozhodoval by odvolací i Nejvyšší soud znovu se stejným výsledkem, jednalo by se tedy ze strany Ústavního soudu o zcela formalistický přístup, pouze prodlužující řízení u obecných soudů, trvající již od roku 2002. S ohledem na princip minimalizace zásahů, Ústavní soud, jehož úkolem není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, neboť do rozhodovací činnosti obecných soudů na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 796/08).
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí obecných soudů, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve vztahu k výroku II. rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnut dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustný a ve vztahu ke zbytku napadených rozhodnutí dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu