ECLI:CZ:US:2011:2.US.1888.09.1
sp. zn. II. ÚS 1888/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 27. 3. 2009 ve věci sp. zn. 69 Co 111/2009 a proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2009 ve věci sp. zn. 8 C 204/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově byla zamítnuta žaloba paní S. K., jíž se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě identifikovaných nemovitostí (a tedy že vlastníkem není stěžovatel). O nákladech řízení současně rozhodl nalézací soud tak, že ústavní stížností napadeným výrokem přiznal stěžovateli pouze náhradu jeho nákladů v poloviční výši, a to s odkazem na použití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Proti výroku o nákladech řízení podali oba účastníci řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu první instance ve výroku II. potvrdil.
Dle názoru stěžovatele nebyly v projednávané věci dány žádné důvody "zvláštního zřetele hodné" pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu; soudy obou instancí proto měly dle mínění stěžovatele o nákladech řízení rozhodovat výlučně dle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a přiznat ve sporu plně úspěšnému stěžovateli náklady řízení v nezkrácené výši.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při rozhodování o nákladech řízení (respektive při aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu) dostatečně nezohlednily celkové majetkové poměry žalobkyně (nezkoumaly je) a ani odpovídajícím způsobem nevyhodnotily skutečnost, že je žalobkyně vlastnicí nemovitostí, což dle názoru stěžovatele vylučuje možnost použití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Hlavním důvodem, proč v posuzované věci nemohlo být postupováno ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu má být nicméně skutečnost, že žalobkyně předmětné soudní řízení bezdůvodně vyvolala, přestože byla před jeho započetím stěžovatelem opakovaně upozorňována, že vlastníkem sporných nemovitostí je právě Olomoucký kraj (od roku 2007 vedl navíc stěžovatel s žalobkyní jednání, snažil se spor vyřešit dohodou a žalobkyni navrhoval uzavření nájemní smlouvy nebo prodej pozemků za mimořádně nízké ceny).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí pouze v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (čehož si je ostatně stěžovatel vědom) tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadená rozhodnutí představovala extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelovo základní právo či svoboda.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy správně aplikovaly (resp. interpretovaly) ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatel tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Aby Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, musela by být nesprávná aplikace (respektive nepřípustně extenzivní výklad) předmětného procesního ustanovení doprovázena prvky libovůle spočívající například v absenci, případně nedostatečnosti, odůvodnění zvoleného postupu. Uvedené prvky libovůle nicméně Ústavní soud v napadených rozhodnutích z níže uvedených důvodů neshledal.
Obecné soudy aplikovaly v posuzované věci ustanovení §150 občanského soudního řádu, aby ve svých rozhodnutích reflektovaly skutečnost, že jediným příjmem žalobkyně je starobní a vdovský důchod a že její žalobu není možno považovat za šikanózní, neboť disponovala - byť domnělým - titulem a předmětné nemovitosti dlouhodobě užívala. Využití svého moderačního práva přitom obecné soudy řádně odůvodnily, pročež nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny. Naopak je možno konstatovat, že stěžovatelem zpochybňované závěry obecných soudů jsou souladné se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 317 a násl.), neboť odráží skutečnost, že rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci, například i okolnosti, jež vedly k zahájení (byť neoprávněného) soudního řízení. Nadto je třeba připomenout, že stěžovateli částečně náklady řízení přiznány byly.
Ústavní soud proto konstatuje, že právní názor Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje s použitím §150 občanského soudního řádu v dané právní věci, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu