ECLI:CZ:US:2011:2.US.1894.11.1
sp. zn. II. ÚS 1894/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. J. V., advokáta, zastoupeného JUDr. Evou Bártečkovou, advokátkou, se sídlem Příční 4113/4, 695 01 Hodonín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2011 sp. zn. 38 Co 78/2011 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 12. 2010 č. j. 4 C 227/2006-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 27. 6. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Hodoníně ustanoven zástupcem žalobkyni, která se v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 227/2006 domáhala určení, že nemovitosti specifikované v žalobě byly ke dni smrti zůstavitele v žalobě přesně označeného jeho vlastnictvím. Po skončení řízení stěžovatel požadoval zaplacení odměny. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 12. 2010 č. j. 4 C 227/2006-201 mu byla přiznána odměna v celkové výši 3.400 Kč. Okresní soud posoudil předmět sporu tak, že ho lze ocenit jen s nepoměrnými obtížemi, a podle toho určil jeho tarifní hodnotu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém vyčíslil své náklady částkou 38.790 Kč. Namítl, že předmětem sporu bylo určení vlastnictví k nemovitostem, tedy věcem penězi ocenitelnými. Tyto věci byly oceněny pro účely darovací smlouvy v roce 2000, takže z této částky bylo možno odvodit cenu předmětu sporu, ale i kdyby soud tento názor nesdílel, bylo možné vypracovat znalecký posudek nový. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil a označil jeho postup při výpočtu odměny za správný.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základních práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. V podstatě opakuje svoji argumentaci stran výpočtu výše své odměny za zastupování v dané věci a na tom základě se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před soudy. Pokud se tedy stěžovatel (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecných soudů, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud nad rámec jako obiter dictum uvádí, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, jde o stanovení rozsahu majetku, který tvoří dědictví. V takovém případě není předmět sporu penězi ocenitelný, neboť předmětem sporu není věc ani právo, k nimž by účastníci takového řízení uplatňovali své vlastnictví, ale určení rozsahu majetku patřícího do dědictví, v jehož rámci teprve bude hodnota majetku ke dni smrti zůstavitele určena a hlavně na jisto postaveno, kdo je dědicem a jak velký podíl ten který z dědiců dědí.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu