ECLI:CZ:US:2011:2.US.1915.10.1
sp. zn. II. ÚS 1915/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky J. Z., zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem Sokolská 966/22, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 160 Cm 3/2009-22 ze dne 29. 10. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 28/2010-48 ze dne 22. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení ústavně zaručeného práva "na projednání věci v její přítomnosti jako účastníka řízení", garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vyloučení nemovitostí (blíže specifikovaných v rozhodnutích obecných soudů) ze soupisu majetkové podstaty společnosti dlužníka HESPERUS, a. s. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 160 Cm 3/2009-22 ze dne 29. 10. 2009 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, k podanému odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Cmo 28/2010-48 ze dne 22. 4. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně posléze potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobila kritice postup soudů obou stupňů, jež jí neustanovily opatrovníka, aby ji v řízení a zejména na jednáních zastupoval, namísto toho věc projednaly v její nepřítomnosti, přestože vždy před nařízeným ústním jednáním obecným soudům sdělila, že má zájem se jednání účastnit, což jí však objektivně znemožňuje vážné onemocnění, kterým trpí. Stěžovatelka v důsledku popsaného postupu obecných soudů podle svých slov ztratila možnost v řízení dostatečně uplatnit své vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
Závěrem návrhu stěžovatelka poukázala na svou nepříznivou finanční situaci s tím, aby bylo rozhodnuto, že náklady na zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem zcela zaplatí stát.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Pokud jde o přítomnost stěžovatelky při jednání, je třeba uvést následující. Stěžovatelka jako účastnice řízení má jistě právo vyjádřit se ke všem návrhům na důkazy a ke všem důkazům a účastnit se jednání. Nicméně příslušný procesní předpis obsahuje také ustanovení, která brání obstrukcím soudního řízení či případnému vyvolání průtahů řízení. V konkrétní věci je třeba poukázat především na důvodné použití §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, který včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka sice opakovaně požádala o odročení ústního jednání s odkazem na svůj špatný zdravotní stav, nicméně tento ani v jednom případě řádně nedoložila. Stěžovatelka byla nejprve předvolána k ústnímu jednání před soudem prvního stupně na den 24. 9. 2009, z něhož se omluvila žádostí o odročení ze dne 22. 9. 2009 ze zdravotních důvodů, přičemž současně soudu sdělila, že je zastoupena advokátem Mgr. Karlem Ležatkou, jemu udělenou plnou moc ovšem nepřiložila. Soud prvního stupně přesto jednání odročil na den 29. 10. 2009 s výzvou stěžovatelce, aby doložila důvod své nepřítomnosti při prvním jednání a jednak zajistila přítomnost svého právního zástupce k dalšímu jednání. Na tuto výzvu stěžovatelka nijak nereagovala, nedoložila důvod své nepřítomnosti u předchozího jednání ani své údajné právní zastoupení. K samotnému jednání dne 29. 10. 2009 se rovněž nedostavila (či její právní zástupce), a to přestože jí předvolání bylo doručeno již dne 2. 10. 2009. Za této situace soud jednal dle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti.
Totožná situace se opakovala i v řízení před odvolacím soudem, kdy stěžovatelka podala žádost o odročení jednání soudu ze zdravotních důvodů, tuto však soudu zaslala až dne 21. 4. 2010, tedy den před odvolacím jednáním, přičemž k ní nepřiložila žádné listiny osvědčující tvrzený špatný zdravotní stav, jenž jí údajně v účasti na jednání bránil (srov. strana 3 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ve světle výše řečeného Ústavní soud neshledává porušení vytýkaného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Obecné soudy v posuzované věci postupovaly výlučně v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy a současně i v mezích ústavnosti. Stěžovatelce nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájila, řádný přístup k soudu jí byl mimo jiné zajištěn tím, že byla opakovaně předvolána k ústnímu jednání soudu, což stěžovatelka nijak nepopírá. Skutečnost, že ústní jednání před obecnými soudy proběhla v její nepřítomnosti, jde k její tíži, neboť tento stav si zavinila sama stěžovatelka svým nedůsledným procesním postupem. Je na místě připomenout, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"), podle které lze očekávat, že účastník řízení se sám vlastními úkony aktivně zapříčiní o prosazení a ochranu svých práv. Neadekvátní postup stěžovatelky v průběhu řízení před obecnými soudy není možné dodatečně řešit až prostřednictvím ústavní stížnosti.
K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud dodává, že podmínky pro případné ustanovení opatrovníka nebyly v daném případě splněny. Podle §29 odst. 3 o. s. ř. lze ustanovit opatrovníka osobě, která se nemůže řízení účastnit a vykonávat práva a povinnosti účastníka řízení ze zdravotních důvodů (např. pro závažné onemocnění nebo úraz). Účastníkovi soud ustanoví opatrovníka jen tehdy, jestliže si sám nezvolil zmocněnce s procesní plnou mocí nebo jestliže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen si zmocněnce zvolit, a je-li nepochybné, že se nebude moci účastnit řízení nikoliv jen po přechodnou dobu (tedy že jeho nepříznivý zdravotní stav je víceméně trvalý). Taková situace očividně v projednávaném případě nenastala. Stěžovatelka nejen že v průběhu celého řízení tvrzené zdravotní potíže nijak nedoložila, navíc byla očividně schopna si sama obstarat právního zástupce, což deklarovala soudu prvního stupně v první žádosti o odročení ústního jednání.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ačkoliv stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce v podání ze dne 1. 9. 2010 "apeluje" na Ústavní soud, aby rozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti obsaženém v její ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2010, Ústavní soud tak učinit nemohl, neboť stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí neučinila obsahem žádného ze svých podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu