ECLI:CZ:US:2011:2.US.1950.11.1
sp. zn. II. ÚS 1950/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Lesní společnosti Přimda, a. s., se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, č. j. 28 Cdo 2815/2009-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 62 Co 240/2007-71, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. ledna 2007, č. j. 30 C 3/2006-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se v řádně a včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo spočívající v oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. 30 C 3/2006-45, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala, aby byla žalované (České republice - Ministerstvu financí) uložena povinnost zaplatit jí částku 875.230 Kč s příslušenstvím (žalobkyně původně žalovala částku 8.465.303 Kč, avšak většina z této částky byla vyčleněna k samostatnému řízení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody vzniklé žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že do privatizačního projektu (podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), jímž byla žalobkyně založena (vznikla ke dni 1. září 1992), byl zahrnut i objekt s přístavbou (blíže specifikovaný v rozhodnutí), který v době, kdy byla tato nemovitost vložena do majetku žalobkyně, nebyl ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví obce Přimda, které bylo pravomocně deklarováno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. prosince 2000, č. j. 4 C 364/95-160. Stávající soudní řízení se týkalo náhrady nákladů na údržbu a správu nemovitosti ve výši 875.230 Kč odpovídající prostředkům vloženým do předmětné nemovitosti za dobu, kdy ji spravovala v dobré víře, že je jejím vlastníkem. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně byla do roku 1995, kdy jí byla doručena žaloba obce na určení vlastnictví, oprávněným držitelem, a měla tak v souladu s §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), právo domáhat se po vlastníku (tj. obci) náhrady nákladů, jež do této doby na nemovitost vynaložila, což však neučinila, a navíc se v tomto řízení domáhá i náhrady za stavební práce prováděné až od roku 2000. K požadavku na náhradu daně z nemovitosti zaplacené žalobkyní soud uvedl, že její náhrady se měla domáhat po obci, na jejíž straně tímto vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §454 obč. zák., neboť za ni bylo plněno to, co po právu měla plnit sama. Soud prvního stupně konstatoval, že náhrada škody odpovídající prostředkům vynaloženým na nemovitost jiného pak nemůže představovat škodu, za niž by odpovídal stát podle v té době platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jelikož rozhodování o privatizaci dle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodování státu jako dosavadního vlastníka majetku, nikoliv jako nositele veřejné moci. Stát by sice mohl nést odpovědnost za škodu podle §415 obč. zák. ve spojení s §420 obč. zák., jejich aplikaci v daném případě však brání okolnost, že žalobkyně neprokázala, že tyto prostředky jsou po obci nevymahatelné, jelikož objektivně nevedly ke zhodnocení vrácené nemovitosti ve smyslu §130 odst. 3 obč. zák. Vzniku odpovědnosti za škodu podle obecných ustanovení občanského zákoníku brání dále i to, že žalobkyně neprokázala, že měla právní povinnost tyto prostředky vynakládat v době, kdy nemohla být v dobré víře, že jí nemovitost patří, i že sama dbala povinnosti předcházet škodám uložené §415 obč. zák., a rovněž i neprokázání skutečnosti, že výnosy z nemovitosti, jichž se jí v souvislosti s držbou nemovitosti dostalo, nepřesahují prostředky do nemovitosti vložené a po vlastníkovi nevymahatelné. Nebylo-li prokázáno, že prostředky, jež představují majetkovou újmu žalobkyně, byly vynaloženy v příčinné souvislosti s postupem státu při privatizaci, není naplněn obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 62 Co 240/2007-71, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud k tvrzení žalobkyně, že soud prvního stupně nebyl věcně příslušný rozhodovat v dané věci, neboť jde o spor obchodněprávní, uvedl, že spor o náhradu škody mezi obchodní společností a státem nespadá pod žádný z případů uvedených v §9 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž ani rozhodování o privatizaci nelze považovat za podnikatelskou činnost státu. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně nijak nepochybil při zjišťování skutkového stavu a rovněž jeho právní posouzení lze považovat za správné. Přestože na straně státu došlo k pochybení, byla-li do privatizačního projektu zahrnuta i nemovitost ve vlastnictví obce, je rozhodování státu o privatizovaném majetku v režimu zákona č. 92/1991 Sb. výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a nelze tedy dovodit odpovědnost státu za toto rozhodnutí. Stát tudíž není ve sporu pasivně legitimován a není přitom již podstatné, po jakou dobu byla žalobkyně v dobré víře, že jí uvedená věc patří.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, č. j. 28 Cdo 2815/2009-89, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se ztotožnil se soudy nižších stupňů v závěru, že se stěžovatelka měla primárně domáhat svého nároku po vlastníkovi, jemuž nemovitost zhodnotila (ať již podle ustanovení upravujících držbu či podle ustanovení o bezdůvodném obohacení). Domáhá-li se této náhrady přímo po státu, aniž by se vypořádala s tím, proč by její nárok nemohl být uspokojen ze strany toho, jemuž jejím počínáním vznikl prospěch, nelze shledat závěr odvolacího soudu o absenci pasivní legitimace na straně žalované za odporující hmotnému právu. Zásadě rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů dle §2 odst. 2 obč. zák. by naopak odporovalo, byl-li by za subjekt určený k náhradě těchto nákladů přednostně považován stát vystupující v soukromoprávních vztazích jako právnická osoba dle §21 obč. zák. Dovolací soud přisvědčil i názoru odvolacího soudu, že postup státu při privatizaci majetku státu nelze považovat za úkon, při němž by vůči nabyvateli stát vystupoval z vrchnostenské pozice, a případné pochybení státu v tomto ohledu tak nemůže zakládat odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 58/1969 Sb. Dovolací soud nesouhlasil s tvrzením dovolatelky, že za těchto okolností měl odvolací soud shledat žalovaný nárok bez dalšího důvodným podle obecných ustanovení o náhradě škody. Konstatoval, že vznik obecné odpovědnosti za škodu předpokládá splnění odlišných podmínek, než v případě vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, jež však dovolatelka nijak blíže nevymezila. Dovolací soud se dále vyjádřil k otázce tvrzených vad a námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. K tomu uvedl, že ač je nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecně považována za vadu řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, není důvodu posuzovat odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě jako natolik nedostatečné a rozporuplné, že by je bylo možno považovat za stižené touto vadou. Poukázal na to, že rozhodnutí soudu je sice velmi stručné, což do jisté míry snižuje jeho přesvědčivost, nicméně je z něj zřejmé, jak byla posouzena práva a povinnosti účastníků. Považuje-li dovolatelka za odporující si, že ač odvolací soud posoudil závěry soudu prvního stupně jako správné, vyjádřil se současně v tom smyslu, že závěr o absenci dobré víry není nijak podstatný, přehlíží, že tento závěr nebyl považován za nesprávný, ale pouze za nadbytečný s ohledem na to, že v projednávaném sporu není řešen vztah mezi dovolatelkou a skutečným vlastníkem, nijak však nepopírá odvolacím soudem akceptovaný závěr soudu prvního stupně, že povinnost kompenzovat dovolatelce náklady vynaložené na správu a údržbu předmětné nemovitosti stíhá předně skutečného vlastníka nemovitosti a nikoliv žalovanou. Rovněž nebylo možno spatřovat vadu řízení ve věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1. V daném případě nejsou předmětem sporu práva a povinnosti související se vznikem společnosti, nýbrž nárok dovolatelky plynoucí z toho, že dovolatelka jako již existující společnost vynaložila své prostředky na nemovitost ve vlastnictví třetí osoby.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny. Stěžovatelka nejprve podrobně rozebírá celkové souvislosti a okolnosti celé věci, jakož i průběh dosavadního řízení. První námitka stěžovatelky se týká průběhu řízení před obecnými soudy, které dle jejího názoru trpělo závažnými procesními vadami, jež měly za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. V této souvislosti tvrdí, že soudy porušily jednak §132 o. s. ř., který uvádí základní zásady hodnocení důkazů, jednak §157 odst. 2 o. s. ř. stanovující náležitosti rozsudku. Stěžovatelka dovozuje, že závěry obsažené v rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou částečně nesrozumitelné a navzájem si odporující a částečně postrádají jakékoliv zákonné odůvodnění, což nutně musí vést k závěru o jejich nepřezkoumatelnosti. Pochybení a rozpory v odůvodněních soudů obou stupňů se týkají zejména závěrů o nedostatku pasivní legitimace žalovaného a o existenci či neexistenci dobré víry. Takový postup soudu není v souladu s právem na spravedlivý proces, neboť nevylučuje libovůli při soudním rozhodování.
6. Stěžovatelka se rovněž stručně vyjádřila k otázce možnosti uplatnit svůj nárok proti Městu Přimda coby vlastníkovi nemovitosti. Zde dospívá k závěru, že ať již by byla oprávněnou nebo neoprávněnou držitelkou, nemohla by dosáhnout uspokojení u vlastníka nemovitosti, a proto je dána odpovědnost státu za vzniklou škodu.
III.
7. Ústavní soud si pro náležité prozkoumání věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 příslušný spis.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka, jakkoliv se snaží dát svým argumentům ústavněprávní rozměr poukazováním na porušení práva na spravedlivý proces, svou ústavní stížností v podstatě toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Navíc svoji argumentaci opakuje, neboť totožnými tvrzeními stěžovatelky se zabýval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud. Takto pojatá ústavní stížnost pak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
11. Stěžovatelka vytýká obecným soudům především nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, která má vycházet z jejich vzájemně rozporného odůvodnění. Ústavní soud po prozkoumání napadených rozhodnutí neshledal v jejich odůvodnění tak zásadní pochybení a rozpory, které by zakládaly jejich protiústavnost a mohly vést k jejich zrušení. Rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí ze stejného právního základu a to, že se stěžovatelka měla se svým nárokem obrátit proti skutečnému vlastníkovi, který se na úkor stěžovatelky obohatil, pročež současně není dána pasivní legitimace státu z titulu jeho odpovědnosti za vzniklou škodu. Proti takovému závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Nehledě na to, že se jedná o výklad podústavního práva, k němuž není, jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud zásadně oprávněn. Ostatně k námitkám stěžovatelky, a to jak procesního, tak hmotněprávního charakteru, se pregnantně vyjádřil Nejvyšší soud, k jehož argumentaci nemá Ústavní soud co dodat.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu