ECLI:CZ:US:2011:2.US.201.11.2
sp. zn. II. ÚS 201/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Ch., právně zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 29 Cdo 228/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 122/2007-161 ze dne 23. 6. 2009 jako nepřípustné, ačkoli zde byly dány důvody dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podle §237 odst. I písm. c) o. s. ř.
Dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V tomto případě odvolací soud "původně žalobu žalobce, společnosti RENALIS s. r. o., odvolacím rozsudkem č.j. 7 Cmo 122/2007-102 ze dne 31. 1. 2008 zrušil". Teprve poté, co dovolací soud tento rozsudek zrušil usnesením č.j. 29 Cdo 2531/2008-125 ze dne 30. 10. 2008, soud I. stupně i odvolací soud žalobě vyhověly. Lze tedy analogicky považovat dovolání za přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v souladu s tímto ustanovením nemělo být dovolání stěžovatele odmítnuto, ale mělo být o něm řádně jednáno dle ust. §243b o s. ř.
Dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Ani v novém odvolacím řízení nebylo prokázáno, zda a jaká škoda vlastně žalobci v daňovém řízení vznikla, neboť nebyly předloženy doklady o zaúčtování následných let žalobcem. Navrhovatel naopak v daňovém řízení postupoval na základě účetní závěrky, kterou odsouhlasila valná hromada žalobce, dokonce všichni jeho společníci. Vzhledem k tomu, že valná hromada je vyšším orgánem než jednatel, nemohl navrhovatel plněním usnesení valné hromady porušit žádnou povinnost vůči žalobci, zvláště když měl za to, že kupní smlouva byla soudem (a to jen v rámci předběžné otázky) soudem posouzena takto až dodatečně, na základě žaloby podané v roce 2004.
Dle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Tuto argumentaci uvedl navrhovatel v doplnění dovolání ze dne 14. 6. 2010, které však nebylo rozšířením důvodů dovolání ani rozsahu napadení rozsudku odvolacího soudu, proto zcela neoprávněně odpůrce - dovolací soud nevzal tyto argumenty v úvahu, což v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl.
Dovolání stěžovatele podané dle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. bylo přípustné. Tím, že dovolací soud nepřezkoumal dovolání v zákonem požadovaném rozsahu a nerozhodl o něm po stránce věcné, znemožnil řádné přezkoumání rozsudku odvolacího soudu a porušil tak ústavou zaručené právo, upravené v článku 36 Listiny základních lidských práv a svobod.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež zpravidla není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Uvedené platí i ve vztahu k právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. b), neboť směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnosti dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, aby byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí dovolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud v daném případě neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu, který posoudil dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné z důvodu, že žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředložil, bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se v ústavní stížnosti dovolává. Na uvedeném závěru dovolacího soudu by nemohla případně nic změnit ani stručná argumentace stěžovatele v doplněném dovolání ze dne 14. 7. 2010, kdyby k ní dovolací soud přihlédl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu