ECLI:CZ:US:2011:2.US.2047.11.2
sp. zn. II. ÚS 2047/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. K., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, č. j. 20 Cdo 2610/2009-82, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2009, č. j. 12 Co 310/2008-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Dovozuje, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítla porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v řízení vedeném proti oprávněnému Ing. O. F. (dále jen "oprávněný") se před obecnými soudy domáhala vyloučení nemovitého majetku, blíže specifikovaného v žalobě, z výkonu rozhodnutí podle §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Na předmětný majetek byla vedena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného, která mu vznikla na základě smlouvy uzavřené s bývalým manželem stěžovatelky za trvání manželství. Exekučním titulem byl platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2002, č. j. 4 Ro 450/2002-17. Návrh na vyloučení předmětného nemovitého majetku odůvodnila stěžovatelka tím, že mezi ní a bývalým manželem došlo dne 21. listopadu 2000, tedy ještě v době trvání manželství, k uzavření dohody o zúžení společného jmění. Na základě této dohody bylo společné jmění manželů zúženo o uvedené nemovitosti, a tím podle jejího názoru došlo i k jeho vypořádání.
3. Okresní soud v Třebíči žalobě vyhověl, když v podstatě akceptoval argumentaci stěžovatelky. K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Pro jeho úvahy bylo rozhodující, že pohledávka, která byla důvodem pro vydání exekučního titulu, vznikla za trvání manželství ještě před uzavřením dohody o zúžení společného jmění. V této souvislosti odkázal na §42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád").
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 20 Cdo 2610/2009-82, tak, že dovolání zamítl. Vyšel z toho, že stěžovatelka nedoložila, že by došlo mezi ní a manželem k uzavření dohody o vypořádání společného jmění a z toho, že dohoda o zúžení společného jmění dohodu o vypořádání nenahrazuje. Protože výkon rozhodnutí byl v daném případě nařízen exekučním příkazem dne 20. února 2003, sice po zániku manželství, ale ještě před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů (respektive neuplynula lhůta pro vypořádání na základě zákonné domněnky), lze předmětný majetek stěžovatelky exekucí postihnout, neboť jí nesvědčí právo k majetku nepřipouštějící výkon ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř.
5. Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které zejména zpochybnila závěr dovolacího soudu, že nedošlo k vypořádání společného jmění manželů. Poukázala na to, že soud nevzal zřetel na stanovisko manželů v rozvodovém řízení, které proběhlo v režimu §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), kde shodně předložili jako doklad o majetkovém vypořádání dohodu o zúžení společného jmění manželů. Oběma napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká, že vychází z §262a odst. 2 o. s. ř. účinném od 1. ledna 2001 a z §42 odst. 2 exekučního řádu, který je účinný od 1. května 2001, ačkoliv dohoda o zúžení společného jmění manželů byla uzavřena před tím, přičemž podle jejího názoru mají tato ustanovení kromě procesně právních účinků také účinek hmotněprávní, takže v tomto smyslu oba soudy připustily pravou retroaktivitu, která je neslučitelná s principem právní jistoty a demokratickým právním státem a tím porušily čl. 1 Ústavy.
6. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 10 C 110/2007 a seznámil se s jeho obsahem.
7. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
8. Zákon o Ústavním soudu, v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
9. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být v jejím případě porušena, obsah a důvody ústavní stížnosti, o něž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv opírá, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jí napadených rozhodnutí obecných soudů. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
10. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rovinu. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat dokazování nebo jej provádět znovu. Ústavní stížnost není prostředkem ke zpochybnění skutkových závěrů vyvozených z konkrétních důkazů nebo z jejich souhrnu; přistoupil-li Ústavní soud k přehodnocení důkazu nebo důkazů provedených obecnými soudy, učinil tak výjimečně tehdy, pokud jejich hodnocení obecnými soudy bylo zcela extrémně vybočující z pravidel, která sám stanovil, a jež jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu. Za takové vybočení je zpravidla pokládána deformace provedeného důkazu, důkazy neprávem opomenuté a nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených. To však není tento případ.
11. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které předkládá stěžovatelka, není sama o sobě porušením jejích práv.
12. Stěžovatelka spatřovala porušení práva na spravedlivý proces v rozdílném výkladu obecných předpisů odvolacím soudem a dovolacím soudem. Zatímco odvolací soud vycházel pro své závěry, které našly odraz ve výroku rozhodnutí, z toho, že na předmětný majetek lze vést exekuci, protože závazek, ze kterého vzešel exekuční titul, byl uzavřen za trvání manželství a připustil, že v souvislosti se zúžením společného jmění manželů se vypořádání neprovádí, dovolací soud naopak vyšel ze závěru, že samotná dohoda o zúžení společného jmění manželů, pokud v ní absentuje ujednání o vzájemném vypořádání, nemůže vést k zániku společného jmění manželů, a to ani za situace, že byla předložena v řízení o rozvod manželství postupem podle §24a zákona o rodině jako doklad o vzájemném vypořádání. Tento rozpor se odehrává v rovině výkladu podústavního práva, do kterého Ústavní soud zásadně není oprávněn, až na výjimky rozvedené shora, zasahovat. Oba závěry vychází ze stejného skutkového stavu, který není stěžovatelkou zpochybňován a jde čistě o výkladovou otázku a jeden i druhý výklad je obhajitelný. Protože dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., měl dovolací soud prostor pro přehodnocení právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
13. S námitkou týkající se aplikace §262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 (po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) a na něj navazující §42 odst. 2 exekučního řádu se vypořádal dovolací soud na str. 4 v posledním odstavci odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, na které Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje. Jde přitom
čistě o procesní otázku, k jejímuž řešení měl dovolací soud prostor z důvodů uvedených v předchozím odstavci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a napadené řešení není v rozporu s kogentními ustanoveními uvedeného procesního předpisu.
14. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelky v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu