ECLI:CZ:US:2011:2.US.2122.10.1
sp. zn. II. ÚS 2122/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. S., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem AK v Brně, Elišky Machové 41, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2010 č. j. 6 Ans 9/2009-70 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2009 č. j. 11 Ca 120/2007-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, pro porušení základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze neposkytly ochranu jeho ústavně zaručeným právům, neboť již od září 2002 jsou mu odmítány zákonné nároky na ustanovení na původní služební místo. Stěžovatel tvrdil, že uvolnění ze služebního poměru v roce 1999 bylo neplatné a právně neúčinné, řízení u Městského soudu v Brně a u Městského soudu v Praze bylo zatíženo značnými průtahy, postup Městského soudu v Praze, tj. správního soudu byl nesprávný, neboť stěžovatele řádně nepoučil o žalobním petitu a žalobu odmítl, postup Nejvyššího správního soudu je formalistický, když nerozhodl, že stěžovatel má být ustanoven na své původní služební místo dle §215 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu Městského soudu v Praze vyplynulo následující:
Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti Policejního prezidenta Policie České republiky, jelikož nerozhodl o ustanovení stěžovatele na služební místo, pro který splňuje stanovený stupeň vzdělání, a o jeho jmenování do služební hodnosti dle §215 zákona o služebním poměru.
Stěžovatel v podané žalobě tvrdil, že od září 1990 trvá jeho služební poměr k Policii České republiky. Dne 11. srpna 1999 podal formou faxové zprávy k rukám ředitele Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR, žádost o uvolnění ze služebního poměru ke dni 20. září 1999. Stěžovatel dopisem ze dne 21. září 1999 upozornil na to, že k uzavření dohody o skončení pracovního poměru nedošlo, neboť neobdržel žádný projev vůle ze strany Policie ČR.
Ředitel úřadu vyšetřování pro ČR, Policie České republiky, dne 24. září 1999 sdělil stěžovateli, že dle žádosti (č.j. ÚVV-1061/03-99) ze dne 11. srpna 1999 jeho služební poměr skončil uvolněním dnem 20. září 1999. Této dohodě předcházelo dne 10. srpna 1999 jednání za přítomnosti vedoucích pracovníků Policie České republiky. S ohledem na nutnost vyčerpání řádné dovolené stěžovatele byl stanoven termín skončení služebního poměru 20. září 1999.
Stěžovatel proti oznámení, že jeho služební poměr končí uvolněním ke dni 20. září 1999, podal dne 7. října 1999 odvolání. Stěžovatel tvrdil, že nežádal o uvolnění prosté, jehož účinky nastávají ze zákona doručením, ale o uvolnění k určitému datu, k němuž je potřeba vzájemné dohody subjektů. Stěžovatel tvrdil, že z těchto důvodů považuje své uvolnění ze služebního poměru za neúčinné, neboť neobdržel od ředitele žádný projev vůle znamenající přijetí návrhu.
Ředitel úřadu vyšetřování pro ČR, Policie České republiky, dne 21. října 1999 sdělil stěžovateli, že Oznámení o skončení služebního poměru má pouze evidenční charakter, toliko konstatuje, kdy končí služební poměr. Dále tvrdil, že podáním ze dne 11. srpna 1999 stěžovatel akceptoval návrh služebního funkcionáře o skončení služebního poměru ke dni 20. září 1999 tím, že písemně doručil žádost o uvolnění ze služebního poměru. Poučení o odvolání v tomto oznámení bylo chybné, jak bylo vysvětleno v tomto sdělení.
Dále se stěžovatel obrátil na policejního prezidenta s žádostí ze dne 3. září 2002 o přehodnocení stanoviska a o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu vyšetřování pro ČR, Policie České republiky.
Stěžovatel se žalobou ze dne 19. září 2002 domáhal u Městského soudu v Brně splnění povinnosti dle §29 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Usnesením ze dne 8. března 2007 sp. zn. 49 C 73/2007 Městský soud v Brně jako věcně nepříslušný soud řízení zastavil a poučil stěžovatele o možnosti podat žalobu u správního soudu ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatel podal dne 21. května 2007 u Městského soudu v Praze totožnou žalobu proti nečinnosti žalovaného. Stěžovatel výzvou ze dne 18. června 2007 byl vyzván k odstranění vad podání a poučen o následcích nesplnění výzvy. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2009 (11 Ca 120/2007-39) žalobu odmítl, neboť stěžovatel i přes výzvu soudu neodstranil vady podané žaloby.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu uplatnil kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. dubna 2010 č. j. 6 Ans 9/2009-70 zamítl. V odůvodnění se vyslovil k námitkám stěžovatele a vyložil podmínky žaloby proti nečinnosti správního orgánu.
III.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je nedůvodná a že ve věci stěžovatele postupoval s pečlivým ohledem na jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, která sdělila, že účastník řízení neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Důvody odmítnutí žaloby vyplývají z odůvodnění napadeného usnesení, na které v plném rozsahu odkázal. Účastník řízení uvedl, že dále má za to, že nebylo v daném případě porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jeho žalobou se zabýval při respektování všech procesních práv účastníků řízení. Z uvedených důvodů účastník řízení považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou a souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání.
Vyjádření účastníků řízení byla stěžovateli zaslána na vědomí, ke kterým stěžovatel nepodal repliku, ale sdělil, že trvá na ústním jednání ve věci jeho ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatel v ústavní stížností - výlučně - namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak, než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce však v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel je bývalý policista s vysokoškolským právnickým vzděláním, který po předchozí dohodě v srpnu 1999 požádal o uvolnění ze služebního poměru, což jeho nadřízený akceptoval a nadále považoval služební poměr za skončený. Teprve v září 2002 začal stěžovatel soudní cestou brojit proti tomuto ukončení služebního poměru a požadoval, aby soud konstatoval, že je žalovaný povinen stěžovatele zaměstnávat a skutečnost, že jej nezaměstnává, právně kvalifikoval jako nečinnost. Stěžovatel svůj nárok na to, aby byl zaměstnáván jako policista opírá o ustanovení §215 odst. 1 zákona o služebním poměru, což je přechodné ustanovení nového zákona, které upravuje přeměnu dosavadních služebních poměrů v služební poměry dle nového služebního zákona.
Stěžovatel se v rámci správního soudnictví domáhal pouze toho, aby bylo rozhodnuto tak, že bude z důvodů nečinnosti žalovaného podle §215 odst. 1 zákona o služebním poměru ustanoven na typově určenou pracovní pozici. V kasační stížnosti neuvedl žádné tvrzení o neplatnosti jeho uvolnění ze služebního poměru ani žádný argument, proč by toto uvolnění mělo být neplatné.
Ústavní soud opakovaně konstatoval ve své judikatuře, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou (iudex ne eat ultra petita partium) a pokud se přezkum správním soudem omezí jen na určité stížnostní body, neshledává Ústavní soud žádný prostor k tomu, aby rozhodnutí soudu zrušil z důvodů, které stěžovatel uvede až v řízení o ústavní stížnosti (např. nález sp. zn. IV. ÚS 432/98, sp. zn. I. ÚS 164/97 a usnesení sp. zn. I. ÚS 248/99).
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzením stěžovatele, že postup Městského soudu v Praze, tj. správního soudu byl nesprávný, neboť stěžovatele řádně nepoučil o žalobním petitu a žalobu odmítl. Stěžovatel se opakovaně žalobou proti nečinnosti domáhal toho, aby soudy vydaly rozhodnutí, kterým bude ustaven na služební místo, dle přechodných ustanovení služebního zákona. Na žalobním petitu stěžovatel trval i navzdory řádnému poučení správního soudu ze dne 18. července 2007 (č. l. 16-17). Správní soud poukázal na ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s., že v případě žaloby na nečinnost správního orgánu nelze soudem žalovanému uložit konkrétní povinnost, nýbrž pouze povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, aniž by byl soud oprávněn rozhodnout o uložení povinnosti vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení konkrétního obsahu. Stěžovatel reagoval na výzvu soudu dne 16. července 2007, ale ve lhůtě stanovené vady návrhu neodstranil, a proto správní soud žalobu odmítl. Nelze ničeho vytýkat ani postupu Nejvyššího správního soudu, když z těchto důvodů dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby správním soudem bylo v souladu se zákonem i ústavním pořádkem. Stěžovatel neposkytl soudům ve správním soudnictví takové podání, které by bylo řádně projednatelné a taková tvrzení, která by mohla vést k meritornímu projednání věci stěžovatele.
Oproti očekáváním stěžovatele právní názory, které byly v dané věci užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze, neboť správním orgánem a soudy podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly též i odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž na vyčerpávající odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, již postačí (v podrobnostech) toliko odkázat.
Právo na spravedlivý proces zaručené Listinou i Úmluvou musí být aplikováno bezvýjimečně, stojí nad zákony, a pakliže Ústavní soud by zjistil, a to bez jakýchkoliv pochybností, že ve věci stěžovatele bylo řízení v jeho celku nutno považovat za proces nespravedlivý a rozporný s články Listiny a Úmluvy, bylo by popřením úlohy Ústavního soudu toto zjištění zamlčet.
Ústavní stížnosti stěžovatele nelze přiznat opodstatněnost ani co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy. Tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, neboť podání stěžovatele byla poměrně nesrozumitelná a neobsahovala jasná tvrzení a jasné požadavky. Pro obecné soudy mohlo být docela komplikované zjistit, čeho se stěžovatel domáhá a jak by se jeho zvláštní procesní pozice daly vlastně kvalifikovat.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu