ECLI:CZ:US:2011:2.US.2188.10.1
sp. zn. II. ÚS 2188/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti DINESIA a. s., se sídlem Střelničná 8/1680, Praha 8, právně zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Bílkova 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 54 Co 66/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - právo na zákonného soudce a v čl. 36 odst. 1 - právo na spravedlivý proces.
Vedlejší účastník jako žalobce uplatnil žalobou nárok na zaplacení částky 98.303,-Kč s příslušenstvím po stěžovatelce jako žalované. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o nároku vedlejšího účastníka proti stěžovatelce dne 2. 4. 2007 rozsudkem, jímž žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu zrušil a věc se vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Následným rozsudkem soud I. stupně žalobě částečně vyhověl (co do výše 45 470.- Kč s přísl.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník opět odvolání k Městskému soudu v Praze, který napadeným rozsudkem změnil výrok II. Obvodního soudu pro Prahu 8 tak, že zavázal stěžovatelku uhradit částku 52.833,-Kč s příslušenstvím.
Současně odvolací soud změnil výrok v části o náhradě nákladů řízení a uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 140.801,60 Kč. Na základě výše uvedených rozsudků byla stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 98.303,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 21.5.2001 a náklady řízení ve výši 140.801,60 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Podle přesvědčení stěžovatelky nebyl ústavní princip zákonného soudce v tomto případě dodržen, neboť odvolací soud rozhodl v jiném složení senátu, než rozhodoval o prvním odvolání. Ani předseda soudu nestanovil, že příslušnou věc bude rozhodovat jiný soudce, přičemž taková změna by měla být účastníkům oznámena a musela by být řádně odůvodněna, což se v tomto případě nestalo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá způsob, jakým bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech řízení. Přiznání náhrady nákladů ve výši 140 801 Kč se ohledem na výši jistiny jeví jako nepřiměřený exces a odporuje právu na spravedlivý proces. I přestože měl vedlejší účastník plný úspěch ve věci přiznání náhrady nákladů v takto vysoké výši, odporuje zásadě spravedlivého procesu, neboť nelze takovéto náklady považovat za náklady účelně vynaložené, tak jak předpokládá §142 o.s.ř. Na celkovou výši nákladů mělo zásadní vliv nesprávné rozhodování soudu bez zavinění účastníků.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal porušení uvedeného ústavního práva, zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy byl dle tvrzení stěžovatelky soud rozhodující o řádném opravném prostředku nesprávně obsazen, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V projednávané věci stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy sice již bylo obecnými soudy rozhodnuto meritorně o žalobě, jakož i o podaném odvolání, nebyly však vyčerpány všechny procesní prostředky, které občanský soudní řád stěžovateli na ochranu jeho práv poskytuje. Tvrzenou protiústavnost lze totiž napravit žalobou pro zmatečnost (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 15/06).
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§14 a násl. o. s. ř.). Teprve po vyčerpání žaloby pro zmatečnost by se stěžovatelka mohla dovolávat zásahu Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala, nevyčerpala poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je v části směřující proti nesprávnému obsazení odvolacího soudu nepřípustná (§75odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V části směřující proti nákladům řízení je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. V případě stěžovatelky rozhodl odvolací soud o nákladech řízení za všechna jednání, která se ve věci uskutečnila, přičemž vycházel z ust. §142 odst. 1 o. s. ř. a své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Námitky stěžovatelky týkající se nákladů řízení ani neobsahují ústavně právně relevantní argumentaci, proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu