ECLI:CZ:US:2011:2.US.2188.11.1
sp. zn. II. ÚS 2188/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ř., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem, se sídlem AK v Ústí nad Labem, Na Stráni 26, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2011 č. j. 14 Co 149/2011-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. července 2011, se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to pro porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti rozhodnutí soudu o nevydání předmětu úschovy peněžité částky 6 450,- Kč a tvrdil, že o vydání úschovy požádal včas, a to žádostí ze dne 10. března 2010, která byla okresnímu soudu doručena dne 12. března 2010. Nesouhlasil se závěry obecného soudu, že se tak stalo po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení §185g občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž by přihlédl k žádosti stěžovatele podané v téže věci dne 24. června 2008 (zamítnuto usnesením ze dne 26. ledna 2009 č. j. Sd 6/2002-45, nabylo právní moci dne 1. dubna 2009). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že je nesporné, že svůj nárok uplatnil včas v rámci tříleté lhůty stanovené v citovaném zákonném ustanovení, jež začala běžet ode dne vyvěšení usnesení okresního soudu ze dne 29. srpna 2006 č. j. Sd 6/2002-33. Se soudem však podle stěžovatele nelze souhlasit v tom, že "podaná žádost nemá na běh tříleté lhůty žádný vliv, pokud jí nebylo pravomocně vyhověno", neboť takový závěr vychází izolovaně z ustanovení §185g odst. 3 o. s. ř., aniž by toto ustanovení bylo aplikováno v souvislosti s dalšími ustanoveními o. s. ř., zejména pak v souvislosti s ustanovením §185e o. s. ř., podle něhož "byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli".
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2011 č. j. 14 Co 149/2011-75 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. dubna 2010 č. j. Sd 6/2002-64, kterým okresní soud zamítl žádost 2. příjemce B. Ř. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o vydání částky 6 450,- Kč z úschovy.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud k rozhodnutí napadenému ústavní stížností uvádí, že ve věci stěžovatele se jedná o spor o zaplacení bagatelní finanční částky. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (srov. §202 odst. 2 o. s. ř., od 1. 7. 2009 byla částka zvýšena na 10 000 Kč), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, jež zřetelně zasahují do základních práv - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. ve věci usnesení ze dne 29. dubna 20002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další usnesení ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 21. března 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, usnesení ze dne 26. srpna 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, usnesení ze dne 8. července 2010 sp. zn. I. ÚS 1547/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Za takové extrémní pochybení podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze. Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu. Ústavní soud neshledal důvodným zasahovat do rozhodování obecného soudu, jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva splnění procesní podmínky vydání úschovy dle ustanovení §185d o. s. ř., připadne-li předmět úschovy státu dle §185h o. s. ř., zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy. Takový postup lze hodnotit za protiústavní jen za předpokladu, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva na soudní ochranu (článek 90 Ústavy, článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele, brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu