ECLI:CZ:US:2011:2.US.2191.10.2
sp. zn. II. ÚS 2191/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 73 Co 206/2010 ze dne 30. června 2010, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 10 Nc 6/2006-971 ze dne 30. března 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a 2) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a 1) A. M., 2) J. M., a 3) MUDr. I. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. července 2010 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Z nich bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně o tom, že se vedlejší účastníci řízení 1) a 2) (dále jen "nezletilí") svěřují do výchovy vedlejší účastnice 3) (dále jen "matka"), bylo určeno jméno vedlejšího účastníka řízení 2) "Karel (jedná se o pseudonym)", byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých, bylo rozhodnuto o termínu splatnosti dlužného výživného, byl stanoven styk stěžovatele s nezletilou Pavlínou (jedná se o pseudonym), bylo stanoveno, že provedená úprava bude účinná i pro dobu po rozvodu rodičů nezletilých, stěžovateli a matce byla uložena povinnost podrobit se psychoterapii, a konečně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele, které bylo směřováno do všech výroků soudu prvního stupně, s výjimkou výroku o určení jména nezletilého J. a o povinnosti rodičů podrobit se psychoterapii. Soud druhého stupně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o svěření nezletilých do výchovy matky, o výši příspěvku stěžovatele na výživu nezletilých, o termínu splatnosti dlužného výživného, a o náhradě nákladů řízení státu a dále uvedený rozsudek ve zbývajících výrocích změnil tak, že nově upravil styk stěžovatele tak, že jej mírně rozšířil a zpřesnil, a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti se stěžovatel nejprve zaměřuje na vyhodnocení skutkového stavu obecnými soudy a namítá, že ty zohlednily vazby nezletilé Pavlíny k milenci matky, přestože nic takového zákon o rodině neumožňuje. V této souvislosti stěžovatel nepovažuje mimomanželský vztah matky za rodinné prostředí. Závěru, že nezletilá Pavlína má silnou citovou vazbu k polorodému bratrovi pak podle stěžovatele odporuje závěr znalkyně PhDr. P., podle níž nezletilá sourozence v rodině pociťuje jako znejistění své pozice. Nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jím předloženým posudkem PhDr. B. a s na něj navazujícím argumentem o syndromu zavrženého rodiče, jenž matka u nezletilé vyvolala svým chováním. To se podle stěžovatele těžko změní, když byla nezletilá svěřena do výchovy matky a v té souvislosti považuje za pochopitelné, že dítě ztratí citovou vazbu k rodiči, od nějž je izolováno, což v daném případě trvalo čtyři roky, na což stěžovatel soustavně upozorňoval. Pokud matka styku stěžovatele s nezletilou bránila, nelze podle stěžovatele dospět k závěru, že o ni matka dobře pečovala, jak k tomu dospěly obecné soudy.
3. Dále stěžovatel v návaznosti na právní názory vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247), sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211), sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397), sp. zn. II. ÚS 363/03 (N 12/36 SbNU 133) a sp. zn. III. ÚS 1206/09 (ze dne 23. února 2010) pléduje pro to, že v daném případě mělo být soudy rozhodnuto o svěření nezletilé do jeho péče s širokým stykem s matkou, případně o střídavé péči nezletilé s tím, že jen tak je možno zabránit odporu matky proti jeho styku s nezletilou, jenž byl bez dalšího konstatován obecnými soudy. Obecné soudy tím, že tak nerozhodly, porušily jak právní úpravu na úrovni podústavního práva, tak i jeho základní práva. Poukazuje přitom mimo jiné na to, že byl s nezletilou od 9 měsíců do 2 let jejího věku na rodičovské dovolené, a že i jinak byly u něj shledány lepší schopnosti nezletilou řádně vychovávat. Nesouhlasí s tím, že by relevantní podmínkou střídavé péče byla spolupráce rodičů, resp. že by byla v souladu se zájmy dítěte, a nepovažuje za dostatečné, že nebyl nijak blíže zkoumán odpor matky ke střídavé péči. V rozhodnutí obecných soudů spatřuje diskriminaci z důvodu pohlaví, pokud svá rozhodnutí založily na silném citovém poutu nezletilé k matce.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 Nc 6/2006 Ústavní soud zjistil, že dne 24. března 2006 byl matkou podán návrh na svěření nezletilé Pavlíny do její výchovy. Řízení bylo dne 27. září 2006 přerušeno z důvodu trestního stíhání stěžovatele pro podezření z pohlavního zneužívání nezletilé Pavlíny, konaného z podnětu trestního oznámení matky. Stěžovatel byl posléze obžaloby z tohoto trestného činu zproštěn. Jen soud prvního stupně rozhodoval celkem 24x o návrzích stěžovatele anebo matky ve věci různých předběžných opatření, převážně o styku stěžovatele s nezletilou Pavlínou. Čím déle řízení před soudem prvního stupně trvalo, tím byla frekvence rozhodnutí o návrzích ve věci předběžných opatření častější. Ve srovnání s tímto počtem pak v podstatně méně případech činil soud prvního stupně určité procesní kroky ve věci výkonu těchto předběžných opatření na návrh stěžovatele. V této souvislosti je bez dalšího zadokumentováno trestní oznámení stěžovatele pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Rodiče i nezletilá Pavlína se v průběhu řízení podrobili různým terapeutickým šetřením a ve věci byla provedena znalecká zkoumání nezletilé Pavlíny i obou rodičů. Proti postupu, závěrům a kompetenci znalců vznášeli oba rodiče střídavě různé námitky a stížnosti a matka dokonce namítla podjatost soudkyně soudu prvního stupně pro postup v dané věci. Krom toho zahrnovali oba rodiče soud takřka soustavně různými vyjádřeními, oznámeními a doklady.
6. Ústavní soud připomíná, že pokud neexistuje souladná výchova dětí ze strany obou rodičů, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. Možnosti veřejné moci dosáhnout nejlepšího zájmu dítěte jsou velmi omezené v situaci, kdy ve vztazích obou rodičů převládá vzájemná animozita.
7. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 bylo zdůrazněno, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě. Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině, kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte. Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Z toho je patrné, že z pohledu základních práv a svobod jsou obecné soudy povinny důsledně hledat a prosazovat zájem dítěte. Ústavní soud v zásadě nemá pochybnosti o tom, že obecné soudy dostály této své pravomoci.
8. Z průběhu celého řízení, završeného napadenými rozhodnutími je zřejmé, že obecným soudům bylo stále více jasné, že matka soustavně před nezletilou Pavlínou ventiluje křivdy, kterých se měl vůči ní stěžovatel v minulosti dopustit. Nezletilá Pavlína, která je od počátku ve výlučné péči matky, její postoje přejímá (včetně všech novějších, které provázely řízení), a v důsledku toho prvoplánově zaujímá vůči stěžovateli negativní postoj, který ovšem ochabuje při jen o trochu delším setkání se stěžovatelem bez přítomnosti matky. Na druhou stranu byla ovšem v zásadě všemi znaleckými posudky striktně nedoporučena střídavá péče s ohledem na trvající konfliktní vztah rodičů. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za současný stav svůj díl viny nesou oba rodiče, protože nebyli schopni ústupků týkajících se vzájemných křivd, a nebyli schopni se v zájmu dítěte dohodnout. Proto byly obecné soudy vehnány do nutnosti zabývat se tím, komu bude svěřena nezletilá Pavlína do výlučné péče a dospěly k tomu, že lepším řešením bude péče matky s ohledem na pohlaví, věk, aktuální podobu emočních vazeb nezletilé, a konečně i na stabilitu výchovného prostředí. Tento závěr lze považovat za ústavně souladný především při vědomí, že stávající model v kontextu celého rozhodnutí jako celku nemusí být konečný.
9. Otci byl stanoven styk s nezletilou Pavlínou evidentně širší, než jaký byl stanoven ve všech dosavadních předběžných opatřeních, jakkoliv měly tyto víceméně narůstající trend. Současně byla rodičům uložena povinnost podrobit se další psychoterapii. Zůstává tedy otevřena možnost, aby k postupnému rozšiřování vlivu stěžovatele na výchovu nezletilé, a k rozvíjení pozitivních emočních vazeb mezi nimi došlo žádoucím způsobem, totiž správným pochopením vlastní role a role druhého rodiče v životě nezletilé Pavlíny. Stejně tak ovšem zůstává otevřena možnost změny výchovného prostředí nezletilé Pavlíny v případě, že zejména matka nadále bude bojkotem vztahu otce s nezletilou Pavlínou, především skrývaný za pokřivený postoj nezletilé, který matka vyvolala a přiživovala (srov. §27 odst. 2 alinea secunda zákona o rodině). Dle Ústavního soudu napadené rozhodnutí nepochybně mohlo být přijato nepoměrně dříve (pozdější znalecká zkoumání v zásadě nevedla k nalezení lepšího modelu), a mnohem důsledněji mohly být soudem vymáhány povinnosti obou rodičů, které jim byly soudními rozhodnutími uloženy v průběhu řízení. Tím mohlo dojít k prosazení zájmu nezletilé Pavlíny dříve, jakkoliv k délce řízení nepochybně podstatnou měrou přispěli vlastním přičiněním oba rodiče.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu