ECLI:CZ:US:2011:2.US.2286.11.1
sp. zn. II. ÚS 2286/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, se sídlem Novodvorská 667, 738 01 Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2011 č. j. 57 Co 318/2010-367 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. března 2010 č. j. 20 C 115/2008-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 (svoboda člověka a rovnost v právech), čl. 12 (nedotknutelnost obydlí) a čl. 38 odst. 1 (právo na zákonného soudce) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. března 2010 č. j. 20 C 115/2008-304 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal určení, že je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí (rodinného domu a pozemků) blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku (dále též "předmětné nemovitosti"). Zároveň byl uznán povinným nahradit žalované náklady řízení. Soud prvního stupně nejprve shledal na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti a posléze se zabýval otázkou, zda byly naplněny předpoklady pro vrácení daru (žalobce ideální polovinu předmětných nemovitostí daroval své bývalé manželce - žalované) ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). V této souvislosti dospěl k závěru, že žalovaná se svým jednáním nedopustila hrubého porušení dobrých mravů, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. května č. j. 57 Co 318/2010-367 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ani jednáním žalované, která odpojila přípojky v předmětném domě, k němuž měl žalobce věcné břemeno bydlení, ani tím, že na žalobce opakovaně podávala trestní oznámení, nebyly naplněny předpoklady pro vrácení daru stanovené v §630 obč. zák.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel popisuje rozhodnutí obecných soudů, jakož i situaci a okolnosti darování předmětných nemovitostí žalované. Zdůrazňuje, že soudy nerespektovaly skutečnost, že stěžovatel má v předmětném domě zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni, které mu zajišťuje doživotní bezplatné užívání všech nemovitostí. Poukazuje přitom na skutečnost, že dům je neobyvatelný, jsou odpojeny sítě a nemůže tedy vykonávat právo užívání. Stěžovatel má za to, že obecné soudy svojí interpretací §630 obč. zák. porušily čl. 1 i čl. 12 Listiny, neboť stěžovateli bylo znemožněno vykonávat a realizovat bydlení. Rovněž mělo být zasaženo do nedotknutelnosti obydlí. Stěžovatel konečně namítá, že bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť, jak již v minulosti při jednání poukazoval, je přesvědčen, že se všichni soudci Krajského soudu v Ostravě dobře znají (pozn. stávající manžel žalované je soudcem Krajského soudu v Ostravě), a proto by měli být vyloučeni z projednávání věci. Soud se sice otázkou podjatosti zabýval, ale k závěru o podjatosti soudců nedospěl.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho dobře vědom, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá porušení několika ústavně zaručených práv (zejména právo na nedotknutelnost obydlí, právo na svobodu člověka a rovnost a právo na zákonného soudce), avšak jeho argumentace v ústavněprávní rovině je natolik obecná, že z ní nelze vyvodit žádné, pro posouzení této konkrétní věci, relevantní závěry. Spíše se jedná o jeho polemiku s právním posouzením, které učinily obecné soudy ve vztahu k aplikaci §630 obč. zák. v otázce vrácení daru. Taková námitka však ústavněprávní roviny nedosahuje. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže a z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
8. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v otázce porušení práva na nedotknutelnost obydlí. V ústavní stížnosti napadených rozhodnutích totiž byla řešena toliko otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem; otázku možnosti či nemožnosti užívání předmětných nemovitostí a tedy potenciálně možného porušení nedotknutelnosti obydlí však touto cestou vyřešit nelze, a proto nelze ani v rozhodnutích soudů spatřovat porušení shora uvedeného práva.
9. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelovy námitky ohledně porušení práva na zákonného soudce. O podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě rozhodoval Vrchní soud v Olomouci a neshledal důvod pro jejich vyloučení. Přesvědčení stěžovatele o jejich podjatosti je pouze jeho subjektivním pocitem vyplývajícím z faktu, že stávající manžel žalované je soudcem Krajského soudu v Ostravě, takže zákonitě musí být všichni soudci z titulu své funkce rovněž podjatí. Tak tomu ovšem není, neboť o podjatosti soudce primárně rozhoduje jejich poměr k projednávané věci a účastníkům řízení, resp. právním zástupcům, a pokud tento poměr nepřekračuje běžný kolegiální rámec, nelze v něm spatřovat důvody pro vyloučení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu