ECLI:CZ:US:2011:2.US.2385.10.1
sp. zn. II. ÚS 2385/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 6, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 37 Co 126/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2010 napadl stěžovatel výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve věci svěření nezletilé Jany (jedná se o pseudonym) do výchovy matky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. P 130/2009 tak, že se nezletilá Jana svěřuje do výchovy matky a dále vymezil rozsah výživného pro nezletilou a rozsah styku otce s nezletilou.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na péči o děti a jejích výchovu dle čl. 32 odst. 4. a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1.
Dle stěžovatele krajský soud svým postupem a hodnocením skutkových zjištění v poměru k právnímu hodnocení věci zasáhl do jeho základních práv a svobod. Krajský soud se zejména bez řádného odůvodnění odklonil od hodnocení důkazů soudu I. stupně, který dospěl k závěru, že pro nezletilou je nejvhodnější výchovné prostředí u otce s ohledem na její sociální ukotvení, citové vazby k otci a kontinuitu dosavadního výchovného prostředí. Po provedení důkazu znaleckým posudkem a pohovorem u pedopsycholožky učinil soud I. stupně závěr, že nezletilá je silně citově poutána k otci, a byť má vřelý vztah i k matce, je v tomto případě vhodnější prostředí pro bezproblémovou výchovu u otce, kde má stabilnější zázemí, vazby na polorodé sourozence a prarodiče; matka se zachovala neadekvátním způsobem, když nezletilou vytrhla ze známého prostředí, usiluje o zúžení styku s otcem a svým postojem dává najevo, že nejedná v zájmu nezletilé.
Krajský soud však překvapivě dospěl k opačnému závěru se strohým odůvodněním, že vzhledem k profesnímu zaměření matky (učitelka v družině), k věku a pohlaví nezletilé je vhodné, svěření do výchovy matce. Odvolací soud se měl dle názoru stěžovatele vypořádat s tímto odklonem mnohem důkladněji a podrobně vysvětlit své úvahy. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně je nepřezkoumatelné.
Stěžovatel současně uvádí, že podle jeho mínění je ustanovení §237 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, když právě jeho použití může založit stav, kterým jsou porušena základní práva zaručená Listinou. Toto ustanovení podle názoru stěžovatele bezdůvodně brání v rodinně právních věcech projednání jeho věci v dovolacím řízení a poskytnutí ochrany jeho právům, což je mj. také jedno ze základních poslání soudů (či. 90 Ústavy) jakožto orgánů soudní moci v rámci dělby moci ve státě (hlava čtvrtá Ústavy). Proto stěžovatel navrhuje vydat nález, jímž se ustanovení §237 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zrušují.
K obsahu ústavní stížnosti se prostřednictvím zvoleného advokáta vyjádřila vedlejší účastnice řízení L. K., která nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že nejedná v zájmu nezletilé, usiluje o zúžení styku nezletilé s otcem a vytrhla ji ze známého prostředí. Matka zdůrazňuje, že nezletilá s ohledem na svůj věk není po stránce psychické a behaviorální vyspělosti a zkušenosti připravena ke svěření do péče otce. Výchovné prostředí u matky je naprosto nezávadné, nezletilá je zvyklá na péči matky a na sociální prostředí, v němž se pohybuje. Odvolací soud profesní zaměření matky, věk a pohlaví nezletilé použil pouze jako podpůrný argument pro odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž uvedl, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí se o nezletilou starat, nezletilá miluje oba rodiče stejně a svým rozhodnutím nikterak nezmenšil dosavadní a budoucí podíl otce na péči o nezletilou. V zájmu nezletilé rozhodl tak, aby byl co nejméně narušen její psychický a behaviorální vývoj, citové vazby a náklonnost k rodičům a aby i otec mohl plnohodnotně uplatňovat otcovskou roli, když nezletilou svěřil do péče matce a otci stanovil značně široký styk s nezletilou.
Matka v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že přirozeným prostředím pro nezletilou je právě prostředí u matky, tím, že byla svěřena do péče matce, rozhodně nebyla vytrhována z prostředí, ve kterém má své kamarády, koníčky apod. Naopak, svěřením nezletilé do péče otce by nastala situace, kdy by nezletilá ztratila kontakt s matkou, muselo by dojít k situaci, že by nezletilá byla nucena navštěvovat nové předškolní zařízení, zvykat si na nový kolektiv a hledat si nové.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Napadl-li stěžovatel výrok rozsudku o svěření nezletilého dítěte do výchovy matce, je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda tímto rozhodnutím obecný soud neporušil některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení by mohlo dojít především tím, že by soud excesivním způsobem nerespektoval již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování ústavní stížnosti třeba zabývat se v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly.
Ústavní soud si je vědom problematičnosti projednávané věci, v níž bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření do péče velmi malého dítěte za situace, kdy u obou rodičů jsou dány rovnocenné předpoklady pro výchovu jak z hlediska osobnosti obou rodičů, tak jejich výchovné způsobilosti a zajištění zcela vyhovujícího rodinného zázemí. Nicméně řešení právě takovéto problematiky spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není dalším odvolacím soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat ze svého subjektivního hlediska. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině ukládá soudu, aby při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sledoval především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Musí rovněž dbát, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud má přihlédnout rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, a výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
V daném případě se obecné soudy ve svých závěrech minuly a každý z nich rozhodl rozdílně. Soud I. stupně ve prospěch otce, soud odvolací ve prospěch matky. Je však třeba zdůraznit, že hlavní důraz v rozhodování obecných soudů ve věcech svěření nezletilého dítěte do péče má být vždy kladen na zájem nezletilého dítěte. Odvolací soud, s jehož právními závěry stěžovatel nesouhlasí, změnil rozsudek soudu I. stupně na základě doplněného dokazování, kterým byl pohovor soudní znalkyně pro obor školství a kultury, pro odvětví psychologie se specializací pro pedopsychologii, s nezletilou Karolínou v přítomnosti obou rodičů, jehož závěry jsou podrobně rozebrány na str. 5 napadeného rozsudku, jakož i na základě jiného hodnocení provedených důkazů před soudem I. stupně. Odvolací soud zejména více akcentoval velmi útlý věk nezletilé Jany a její vztah k matce, vyplývající ze zprávy psycholožky. Soud vyhodnotil situaci, kdy je výchovná způsobilost rodičů přibližně stejná, nezletilá rovnocenně miluje oba rodiče, je citově vázána na obě širší rodiny tak, že bude svěřena do výchovy matky s tím, že otci bude zajištěn poměrně široký rozsah styku s nezletilou.
V daném případě nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že nezletilá Jana byla předběžným opatřením soudu předána do péče matky (6. 10. 2008), s níž od té doby žije společně s prarodiči. K péči matky nebyly žádné negativní poznatky, alespoň z obsahu rozhodnutí soudu I. stupně ani soudu odvolacího nic takového nevyplývá. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že zaviněním matky byla nezletilá vytržena ze známého prostředí, v němž má kamarády a koníčky, a podobně argumentoval v neprospěch matky rovněž soud I. stupně, je nutno na tuto skutečnost nahlížet s vědomím, že se tak stalo ve věku dvou let nezletilé, kdy dítě je většinou fixováno na matku, pokud o něj řádně pečuje (o čemž v daném případě nejsou žádné pochybnosti), dosud není plně spojeno s žádným kolektivem a dle názorů renomovaných dětských psychologů je v tomto útlém věku upřednostňována péče matky před kolektivním zařízením. Nyní již nezletilá Jana navštěvuje předškolní zařízení, je zvyklá na výchovné prostředí u matky, má utvořeny sociální vazby a změnu výchovného prostředí by bezpochyby pociťovala výrazně jinak (dá se předpokládat, že negativněji), nežli před dvěma lety.
Stěžovatel pokládá rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť své odlišné hodnocení konstatoval v pouze krátkém odstavci. V této námitce nelze stěžovateli přisvědčit, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je co do svého rozsahu dostačující, zejména co se týká popisu skutkového stavu věci a doplnění dokazování, přičemž vlastní právní závěr ohledně svěření nezletilé Jany do výchovy matky je co do rozsahu přiměřený odlišnému závěru soudu I. stupně, který jej opřel zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie klinická psychologie, z něhož mělo vyplynout, že dítě mírně preferuje otce a ten se jeví jako odpovědnější z rodičů. Naopak soud odvolací vycházel z pohovoru nezletilé provedeného před soudní znalkyní z oboru školství a kultury, odvětví psychologie se specializací pro pedopsychologii, z něhož mělo vyplynout, že v současné době má nezletilá v podvědomí více ukotvenu matku.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§201 a násl. o. s. ř.) [např. usnesení IV. ÚS 1362/07 ze dne 21. 8. 2007; viz elektronickou databázi na http://nalus.usoud.cz].
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud i návrh stěžovatele podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu