ECLI:CZ:US:2011:2.US.2388.11.1
sp. zn. II. ÚS 2388/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. F., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. Října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2011 č. j. 11 Co 126/2011-86 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 12. 2010 č. j. 12 C 148/2010-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal s jejím tvrzením o výkonu práva vedlejšího účastníka směřujícího k vyklizení předmětného bytu v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že okolnost, že nebylo zahájeno řízení o určení neplatnosti předmětné výpovědi, nezakládá překážku soudu, aby jednání vedlejšího účastníka nemohlo být posuzováno z hlediska dobrých mravů. V další části ústavní stížnosti definuje dobré mravy v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1113/2009. Je přesvědčena, že jednání žalobce směřující k vyklizení předmětného bytu stěžovatelkou, resp. jejím otcem s početnou rodinou, je v rozporu s dobrými mravy a znovu vysvětluje, proč nebyl její otec coby podnájemník schopen dlužné nájemné včas hradit. Poukazuje též na to, že v době, kdy nabyla byt do užívání, byl tento neobyvatelný a žalobce pro jeho obyvatelnost nic neudělal, takže otec stěžovatelky musel předmětný byt opravit. Stěžovatelka, která měla velký zájem na tom, aby otec mohl v bytě dále bydlet, v průběhu řízení navrhovala žalobci smírné vyřešení sporu, když by v plné výši uhradila náhradu nákladů řízení, avšak bez patřičné odezvy. S ohledem na skutečnosti, kdy se souhrou nešťastných náhod dostal otec stěžovatelky z důvodu blokace svého bankovního účtu po dobu pobytu v Anglii do prodlení s úhradou nájemného a tento dluh se snažil po svém návratu hradit alespoň ve splátkách (když byl v tíživé finanční situaci), má tedy stěžovatelka za to, že jednání žalobce směřující k vyklizení je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dále namítá, že v souvislosti s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení jsou na její straně dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., s čímž se obecné soudy nevypořádaly. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje i v tom, že před podáním žaloby nedošlo k naplnění všech předpokladů, pro které by měla byt vyklidit, protože jí nebylo nabídnuto bytové přístřeší.
Z obsahu napadených rozsudků bylo zjištěno, že soud prvního stupně uložil výrokem I. stěžovatelce povinnost vyklidit byt č. 4 v domě čp. 1116 na ulici E. v K. do 15 dnů od zajištění přístřeší. Výrokem II. rozhodl o její povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatelky soud druhého stupně rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není tak běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, soudy vyšly ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla dne 15. 9. 2008 uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem bytu blíže specifikovaného ve výroku o vyklizení, sjednaný na dobu neurčitou. Stěžovatelka následně na základě podnájemní smlouvy tento byt poskytla svému otci V. G. a jeho rodině. Protože stěžovatelka neplatila řádně a včas nájemné a plnění poskytovaná s užíváním bytu a vznikl jí tak dluh ve výši 20.882,- Kč, dal jí žalobce výpověď z nájmu podle ustanovení §711 odst. 2 písm. b) o. z. Výpověď, která obsahovala všechny zákonné náležitosti, se dostala do sféry dispozice stěžovatelky, čímž nastaly její účinky. Pokud na základě těchto zjištění dospěly soudy k závěru, že uplynutím výpovědní lhůty dnem 31. 3. 2010 došlo k zániku nájmu podle §710 o. z., od 1. 4. 2010 stěžovatelka užívá byt bez právního důvodu a žalobce se tak v souladu s §126 o. z. oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení z bytu, z ústavního hlediska nelze těmto závěrům cokoli vytknout.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v prvé řadě namítala, že nenastaly objektivní podmínky pro naplnění bezvadnosti hmotněprávního úkonu ze strany žalobce, neboť výpověď z nájmu bytu jí nebyla řádně doručena, obecné soudy zaměřily dokazování ke zjištění, zda se žalobcem daná výpověď dostala do dispoziční sféry stěžovatelky. V ústavní stížnosti však stěžovatelka výhradně namítá, že výpověď, resp. vyklizení je v rozporu s dobrými mravy, přičemž tvrdí, že se soudy, a zvláště soud odvolací s touto její námitkou řádně nevypořádaly.
Ústavní soud nehodlá polemizovat s názorem odvolacího soudu, vysloveným v odůvodnění jeho rozsudku, že se nemůže zabývat otázkou, zda výpověď má všechny náležitosti požadované zákonem, či zda neodporuje dobrým mravům, neboť takové otázky by především řešil soud v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Stěžovatelka ovšem, přes poučení, kterého se jí dostalo v písemném vyhotovení výpovědi, příslušnou žalobu nepodala. Stran samotného výkonu práva směřujícího k vyklizení, který je dle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, je z hlediska ústavnosti rozhodující, že tuto otázku posoudil již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud neměl k jeho závěrům žádné výhrady. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že se dostatečně zabýval stěžovatelkou vznesenými důvody, pro které mělo být vyklizení v rozporu s dobrými mravy. Jeho v tomto směru vyslovené závěry Ústavní soud nepovažuje za projev svévole, vybočující ze zásad zakotvených v hlavě páté Listiny. Případná ujednání mezi stěžovatelkou a jejími podnájemníky nemohou mít žádný vliv na její základní povinnosti coby nájemce, k nimž se zavázala v nájemní smlouvě. Její povinností bylo, aby řádně platila nájemné, v krajním případě, poté, co zjistila, že nájemné není podnájemníky placeno, aby dluh neprodleně uhradila. Pokud tak neučinila a naopak vyčkávala, až podnájemník dlužnou částku "naspoří", musela být srozuměna s tím, že se pronajímatel může zachovat způsobem, upraveným v ustanovení §711 odst. 2 písm. b) o. z. a následně se domáhat ochrany svého vlastnického práva dle ustanovení §126 o. z. Nezodpovědný přístup stěžovatelky k povinnostem nájemce, kdy věděla, že její otec s rodinou odjíždí na neurčitou dobu do Anglie, a přitom nezajistila placení nájemného, nemůže být při posuzování, zda je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, hodnocen v její prospěch, stejně jako poukaz na nedostatečné příjmy podnájemníků.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že se soudy při rozhodování o nákladech řízení nezabývaly důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř., tedy zejména skutečností, že v době podání žaloby nebylo pro stěžovatelku zajištěno přístřeší. S uvedenou námitkou se soudy obou stupňů vypořádaly, přičemž v tomto směru postačí odkázat na jejich přiléhavé odůvodnění. Za situace, kdy se stěžovatelka nehodlala z bytu vystěhovat dobrovolně poté, co jí zanikl nájem bytu, bylo předčasné, aby měl pro ni žalobce při podání žaloby na vyklizení připraveno přístřeší, které jí ve smyslu §712 odst. 5 o. z. náleží. V takovém případě totiž soud v rozhodnutí o vyklizení sám uloží nájemci povinnost byt vyklidit ve lhůtě, odvíjející se od zajištění přístřeší, což se také v dané věci stalo. Stěžovatelce tak svědčí právo bydlení v předmětném bytě až do doby, kdy pro ni bude zajištěno přístřeší. Do té doby není povinna se z bytu vystěhovat a byt vyklidit.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Zásah do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy zjištěn nebyl.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu