ECLI:CZ:US:2011:2.US.2395.11.1
sp. zn. II. ÚS 2395/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a K. K., zastoupených JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem Pražská 2951, Varnsdorf, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2011 č. j. 11 Co 328/2011-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného pravomocného rozhodnutí krajského soudu pro porušení jejich ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 11. 2010 č. j. 20 C 103/2010-66 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku I. konkretizovaných bytových jednotek a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 379.963,68 Kč. Proti citovanému rozsudku podal žalobce odvolání, které posléze částečně vzal zpět, a to proti výroku ve věci samé. Odvolací soud proto v této části v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení pak změnil potud, že výše nákladů řízení činí 35.611,68 Kč, jinak jej potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry krajského soudu, neboť jsou přesvědčeni, že náhradu nákladů nelze považovat za adekvátní, a to s ohledem na hodnotu předmětu určovací žaloby, okolnosti vzniku sporu, jeho závažnost i jeho možné důsledky, jakož i na nemravnost a účelovost žaloby samotné. Trvají na tom, že sazba odměny měla být v daném případě stanovena podle bodu 6 ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoli tedy dle ustanovení §5 citované vyhlášky, jak nesprávně dovozuje krajský soud. Domnívají se, že věc měla být posuzována dle nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08, II. ÚS 2886/07, II. ÚS 598/2000 a II. ÚS 538/10, neboť právní názor v nich vyslovený se uplatní i v případě, kdy je aplikována citovaná vyhláška, a zpochybňují argumentaci odvolacího soudu týkající se této otázky. Stěžovatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že jim nepřiznal žádnou náhradu nákladů odvolacího řízení, ačkoliv řízení muselo být zastaveno z důvodu, že žalobkyně vzala odvolání zpět, čímž nesplnil jejich legitimní očekávání vyplývající z ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se i eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry odvolacího soudu, přičemž zpochybňují aplikaci a interpretaci ustanovení o. s. ř. o náhradě nákladů řízení a citovaných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.. Výsledek soudního řízení považují s ohledem na všechny okolnosti za nespravedlivý a u Ústavního soudu se domáhají z jejich pohledu spravedlivého řešení sporu. Svojí argumentací, která zůstává zcela v rovině jednoduchého práva, však staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jak již bylo výše řečeno, nepřísluší. Aplikace a interpretace jednoduchého práva, tedy i ustanovení §142 a násl. o. s.ř. včetně prováděcích vyhlášek je věcí obecných soudů.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na svoji judikaturu vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud v projednávané věci dopustil shora vymezených pochybení. Napadené usnesení je dle jeho názoru založeno na racionální a vyčerpávající argumentaci, kterou námitky stěžovatelů nejsou schopny jakkoliv vyvrátit. Odvolací soud v odůvodnění usnesení dostatečně vysvětlil, proč na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení úspěšných stěžovatelů aplikoval ustanovení §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je z něj zřejmé, jak dospěl k celkové částce ve výši 35.611,68 Kč. Rovněž se řádně a přesvědčivě vypořádal s odkazem stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08.
Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud o nich rozhodl v souladu s ustanoveními §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na úspěch účastníků sporu ve věci, který je dle jeho mínění za situace, kdy odvolací řízení bylo z důvodu zpětvzetí odvolání proti výroku ve věci samé zastaveno a výrok o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně byl změněn ve prospěch žalobce, shodný. Uvedenému závěru z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout, i v tomto případě lze nákladový výrok, který je dostatečně odůvodněn, považovat za souladný s průběhem řízení.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by usnesení krajského soudu vykazovalo rysy protiústavnosti. V daném případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu