ECLI:CZ:US:2011:2.US.240.09.1
sp. zn. II. ÚS 240/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. F. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Mládeže 1627/13, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 č. j. 39 Co 185/2008-83 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2007 č. j. 26 C 184/2006-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2009 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 30. 3. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavního práva zaručeného čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že zamítl její žalobu na náhradu škody vůči státu jako nedůvodnou, ačkoli je zřejmé, že v exekučním řízení, vedeném proti ní, jí bylo odňato více majetku než je přípustné. Má za to, že exekuční řízení nemělo být zahájeno, neboť jeho podkladem je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 10 C 191/2001, proti němuž není odvolání přípustné, neboť jde o bagatelní věc. Nepřípustnost odvolání proti takovému rozsudku je však dle jejího názoru v rozporu s jednou ze zásad vysoké ochrany spotřebitele zakotvené ve Smlouvě o ES a s článkem 36 Listiny. Neoprávněnou exekucí se tak krátil majetek stěžovatelky, a tím bylo porušeno její právo vlastnit majetek. V rozporu s čl. 11 Listiny je i postup plátce důchodu, který deponoval částku 9.000,- Kč, sraženou stěžovatelce jako zálohu na úhradu nákladů exekuce, jejichž výše nebyla v té době známa.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 184/2006, bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou vůči státu domáhala zaplacení částky 45.356,- Kč z titulu náhrady škody z nesprávného úřadního postupu. V průběhu řízení vzala žalobu zpět o částku 36.356,- Kč. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo řízení o částku 36.356,- Kč zastaveno, žaloba o zaplacení 9.000,-Kč byla zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že proti stěžovatelce byla na základě pravomocného rozsudku nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného, nákladů předcházejícího řízení, nákladů oprávněného a nákladů exekuce srážkami ze mzdy (důchodu) příslušející stěžovatelce proti plátci - České správě sociálního zabezpečení v Praze. V rámci této exekuce bylo plátcem z důchodu stěžovatelky sraženo celkem 51.612,- Kč, z nichž 9.000,- Kč je plátcem doposud deponováno. Upozornil, že za řádné a včasné provádění srážek v exekučním řízení odpovídá plátce důchodu. Samotným deponováním sražené částky 9.000,- Kč však prozatím žádná škoda nevzniká, čímž nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen za předpokladu, že by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy učinily skutková zjištění či vyslovily právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 článku 36 Listiny odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Tímto zákonem se stal zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle jeho ustanovení §13, které bylo v dané věci aplikováno, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jde o objektivní odpovědnost státu, která předpokládá splnění tří podmínek. Jsou jimi nesprávný úřední postup, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Jak však dovodil odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně), stěžovatelka se domáhá náhrady škody způsobené jí údajně nesprávným postupem při provádění a deponování srážek z jejího důchodu. Za situace, kdy exekuční řízení proti ní dosud probíhá, se však může domoci vrácení údajně nezákonně deponované částky 9.000,- Kč zákonnými procesními prostředky v rámci samotné exekuce. Závěru odvolacího soudu, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. prozatím splněny nejsou, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Pokud stěžovatelka "nesprávný postup a nezákonné rozhodnutí" opírá o argument, že exekuční řízení nemělo být vůbec zahajováno, neboť jeho podkladem je rozsudek, proti němuž nebylo připuštěno odvolání (šlo o bagatelní věc), což je v rozporu s ústavními principy a mezinárodními smlouvami, Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. II. ÚS 575/06, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky, podanou proti rozhodnutí o odvolání, kterým napadla rozsudek, na základě něhož byla sporná exekuce nařízena. Ústavní soud se v něm zabýval námitkou o neústavnosti §202 odst. 2 o. s. ř. a s odkazem na svou předchozí judikaturu konstatoval, že, jednostupňové soudnictví v občanském soudním řízení, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nevybočuje z ústavních mezí.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu