ECLI:CZ:US:2011:2.US.2412.11.1
sp. zn. II. ÚS 2412/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti V. J., dříve Š., zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2011 č. j. 26 Cdo 522/2011-159 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2010 č. j. 68 Co 187/2010-91, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a GESTIX s.r.o., IČ: 28201795, se sídlem Praha 10, Třebohostická 564/9, zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem Praha 1, V Kolkovně 920/5, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace řízení před obecnými soudy a ústavní stížnosti
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. srpna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 3, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i to, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Rozsudkem ze dne 29. září 2009 č. j. 42 C 90/2008-69, který byl ve výroku ve věci samé potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2010 č. j. 68 Co 187/2010-91, vyhověl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vedlejšího účastníka a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vyklidit jednotku č. 10 v 5. nadzemním podlaží budovy č. p. X nacházející se v části obce P., na pozemku parc. č. XX v k. ú. Podolí, obec P., zapsané na LV č. XXX u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na adrese Praha 4, Dvorecké nám. 405/3, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Uvedené prostory jsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
3. Oba soudy měly za prokázané, že předmětné prostory byly původně kolaudovány jako byt, vzhledem k povoleným stavebním úpravám, které provedl jejich původní vlastník Rendl, s.r.o., však bylo vydáno nové kolaudační rozhodnutí, na jehož základě jsou předmětné prostory od 29. srpna 1996 nebytovým prostorem tvořeným kanceláří o dvou místnostech s předsíní, lázní a WC. Stěžovatelka dovozovala své právo užívat předmětné prostory ze smlouvy o nájmu bytu, kterou dne 1. října 2002 uzavřela s Rendl, s. r. o., jednající společníkem a jednatelem V. R., současně nevlastním otcem stěžovatelky, na dobu určitou do 1. října 2052 s neměnnou výší nájemného 2 130,- Kč měsíčně po celou dobu trvání nájmu. Předmětné prostory byly totiž v této smlouvě vymezeny jako byt o pokoji, kuchyni a příslušenství s terasou. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, dospěly k závěru, že uvedená smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku. Podle §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy, totiž tyto prostory mohly být užívány jen k účelu uvedenému v jejich kolaudačním rozhodnutí, ve kterém bylo jasně uvedeno, že se jedná o kanceláře, nikoliv o byt [obdobně §126 odst. 1 a 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Poněvadž tato smlouva neobstojí svým obsahem ani jako smlouva o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti, zejména pak určení účelu nájmu, stěžovatelka užívala cizí prostory bez právního důvodu, pročež je povinna je vyklidit.
4. Stěžovatelka v řízení před oběma soudy uvedla, že předmětné prostory jsou užívány jako byt více než deset let s vědomím stavebního úřadu, aniž by žalovaná věděla, že se podle kolaudačního rozhodnutí jedná o nebytový prostor. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003 sp. zn. 22 Cdo 333/2002, který podle jejího vyjádření v právní větě konstatuje, že soud sice musí vycházet z kolaudačního rozhodnutí, není jím však vázán, jakož i na nález ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), který omezil způsob aplikace absolutní neplatnosti smluv pro rozpor se zákonem za účelem ochrany legality v soukromoprávní sféře, kterým je právě ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servanda". Výklad ustanovení o absolutní neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem tak musí být restriktivní. Tyto námitky však oba soudy nepovažovaly za relevantní. Uvedená judikatura podle jejich názoru řeší odlišné situace užívání prostor v rozporu s kolaudačními rozhodnutími vydanými před druhou světovou válkou, resp. skutkově odlišné věci, zatímco v daném případě byla kolaudace provedena v roce 1996 a neplatný úkon je učiněn v roce 2002, tedy po relativně krátké době šesti let, navíc na základě úkonů učiněnými osobami blízkými.
5. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. května 2011 č. j. 26 Cdo 522/2011-159 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, neboť toto rozhodnutí neshledal zásadně právně významným. K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že podle jeho ustálené judikatury je třeba při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. určitá místnost, je bytem ve smyslu §118 odst. 3 občanského zákoníku, respektovat kolaudační stav a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. Tyto místnosti nebo místnost tak musí být kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Nájem bytu ve smyslu §685 občanského zákoníku vzniká nájemní smlouvou, přičemž jeho předmětem je tak právě byt. Nezpůsobilý předmět tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu, a to nikoliv pro nezákonnost podle §39 občanského zákoníku, jak uvedl odvolací soud, nýbrž pro nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 občanského zákoníku. Absolutní neplatnost přitom nastává přímo ze zákona, aniž by bylo rozhodné, zda o ní strany věděly, resp. kdo ji zavinil. Argumentaci ohledně nerespektování závazné judikatury Ústavního soudu ze strany obecných soudů odmítl, a rovněž tak i úvahy o rozporu s ochranou nájemce a nájemního vztahu k bytu, která se přitom nevztahuje na případy, kdy předmětem nájmu není byt. Je-li smlouva o nájmu bytu neplatná a místnosti, které měly být předmětem smlouvy, jsou tak obývány bez právního důvodu, je možné, aby soud, dospěje-li k závěru, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, podle okolností případu určil delší lhůtu k vyklizení nebo podmínil vyklizení poskytnutím přístřeší či jiné bytové náhrady, případně žalobu na vyklizení zamítl.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje dosavadní skutkový stav, přičemž zdůrazňuje, že předmětné prostory byly jako kancelář využívány velice krátce, a ještě před tím, než uzavřela smlouvu, je užívala jiná nájemnice. Ve své argumentaci zpochybňuje závěr obecných soudů o neplatnosti smlouvy o nájmu bytu z roku 2002, přičemž odkazuje na právní závěry obsažené v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04, podle něhož je při posuzování neplatnosti určitého právního úkonu pro rozpor se zákonem třeba posuzovat účel zákonného příkazu či zákazu, s nímž má být předmětný právní úkon v rozporu. Vzhledem k tomu, že v soukromoprávních vztazích se uplatní zásada, že co není zakázáno, je dovoleno, je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, nikoliv extenzivně. V daném případě stavba domu odpovídala požadavkům na bytovou výstavbu a předmětné prostory byly jako bytová jednotka užívány vždy, s výjimkou krátkého časového období, včetně období před rekolaudací na nebytový prostor.
7. Smyslem absolutní neplatnosti právního úkonu je zabránit, aby jeho předmětem bylo plnění nemožné, aby svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu, obcházel jej anebo se příčil dobrým mravům. S ohledem na veškeré okolnosti případu však má stěžovatelka za to, že aplikace absolutní neplatnosti nájemní smlouvy není pro obranu výše uvedených zájmů nutná, ani přiměřená. Formalistická aplikace ustanovení občanského zákoníku o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy se navíc může dostat, a v daném případě se tak i stalo, do rozporu s veřejným zájmem na tom, aby lidé bydleli, ochranou nájemce a nájemního vztahu a základními lidskými právy, zejména právem na ochranu obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V této souvislosti poukázala na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. srpna 2003 ve věci stížnosti č. 36022/97 - Hatton a další proti Spojenému království, v němž byly připuštěny zásahy do práva obydlí pouze ve vymezených případech, a rozsudek ve věci stížnosti č. 19009/04 - McCann proti Spojenému království, podle něhož je to, zda je nemovitost označena za "obydlí", z hlediska čl. 8 Úmluvy otázkou faktickou a nezávisející na zákonnosti obsazení této nemovitosti podle vnitrostátního práva.
8. V dalších částech své argumentace poukazuje na zvýšenou ochranu, kterou zákonodárce poskytuje nájmu bytu, jakož i na možný rozpor automatické aplikace absolutní neplatnosti s právem na zachování důstojnosti a rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny. Podle jejího názoru je pronajímatel tou stranou nájemního vztahu, která má mít přehled o způsobu kolaudace jednotlivých pronajímaných prostor, zatímco možnost nájemce seznámit se s kolaudačním určením daného prostoru je, zejména u bytu nevyčleněného jako samostatná bytová jednotka, podstatně ztížena, a je tedy porušením zásady rovnosti stran požadovat po něm, aby před uzavřením nájemní smlouvy zjišťoval tuto skutečnost na příslušném stavebním úřadě a nesl s tím spojené náklady. Rovněž zdůrazňuje nutnost zvážit veřejný zájem na řádném kolaudačním určení prostor ve střetu s individuálními právy a svobodami z hlediska proporcionality. Soudem uplatněné pojetí absolutní neplatnosti je v rozporu se zásadami spravedlnosti, právní jistoty, ochrany dobré víry i pacta sunt servanda.
9. Rozsudek považuje za formalistický i z toho důvodu, že dům byl postaven jako bytový a předmětná jednotka může i přes některé změny sloužit k bydlení. Absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu má přitom výrazný dopad na její právní sféru. Kromě toho, že tím ztrácí právo užívat prostory, které dlouhodobě bez jakýchkoliv komplikací z důvodu stavebního určení užívala, nemůže stěžovatelka získat zpět ani investice, které do prostor provedla. Vedlejší účastník totiž nabyl vlastnictví k nemovitosti, ve které se tyto prostory nacházejí, z konkursní podstaty bez dluhů, přičemž do konkurzního řízení původního pronajímatele se již přihlásit nelze. Stěžovatelce navíc reálně hrozí, že bude nucena doplatit rozdíl mezi obvyklým a skutečným nájmem, jelikož nebude moci proti pohledávce vlastníka započíst své investice. V daném případě by přitom neuplatněním absolutní neplatnosti nájemní smlouvy nedošlo k porušení vlastnického práva pronajímatele, např. z důvodu neodůvodněného trvání omezení dispozičního práva, neboť kupní smlouvu uzavíral s vědomím, že k předmětným prostorám byla uzavřena nájemní smlouva.
10. Závěrem své argumentace poukazuje na rozpor právních závěrů obecných soudů s rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na který poukazovala již v řízení před obecnými soudy (bod 4 usnesení). Má za to, že v její věci se soudy soustředily pouze na otázku kolaudačního určení předmětných prostor, aniž by přihlédly ke konkurenci uplatňovaných základních práv stěžovatelky a vedlejšího účastníka a klíčové otázce její dobré víry, byť celá řada indicií nasvědčovala její existenci.
II.
Řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 90/2008, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí řízení před obecnými soudy, a vyzval účastníky i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud i Městský soud v Praze se vyjádřily prostřednictvím předsedů senátů, které v dané věci rozhodovaly, přičemž v obou případech pouze odkázaly na právní závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí.
13. Vedlejší účastník úvodem svého vyjádření uvedl, že stěžovatelka se na rekonstrukci nebytových prostor nikterak nepodílela a ani na ni nevynaložila své finanční prostředky. Tato rekonstrukce totiž byla provedena i zaplacena na náklady předchozího vlastníka. K argumentaci stěžovatelky dále dodal, že ke vzniku dotčené situace přispěla stěžovatelka i vlastním jednáním, a to zejména nedostatečnou bdělostí při uzavírání nájemní smlouvy. Právě předmětné kolaudační rozhodnutí vyjadřuje stav právní jistoty, jakým způsobem lze předmětné prostory užívat. Pokud by je navíc vedlejší účastník pronajímal v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, vystavil by se možnému postihu ze strany stavebního úřadu. Stěžovatelka byla od samého počátku upozorňována na to, že po ní vedlejší účastník hodlá uplatnit svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání předmětných nebytových prostor bez právního důvodu. Předmětná nájemní smlouva byla navíc sjednána v rozporu s dobrými mravy zjevně ke škodě úpadce, tedy původního vlastníka nemovitosti, a s úmyslem sjednat stěžovatelce neoprávněnou výhodu. Závěrem své argumentace vedlejší účastník odmítá, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky, přičemž ve prospěch svého názoru odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
14. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce. Ta ve své replice reagovala především na vyjádření vedlejšího účastníka a řadu jeho skutkových tvrzení. Zejména se ohradila proti tvrzení, že se na rekonstrukci předmětných prostor nikterak nepodílela, což neodpovídá skutečnosti. V této souvislosti přitom uvádí, že investice na rekonstrukci předmětných prostor se v účetnictví nenacházejí a tato společnost je tedy nehradila. Dále poukazuje na skutečnosti prokazující, že stavební úřad si byl vědom způsobu, jakým je byt fakticky užíván, přesto však nikdy žádné řízení nezahájil, z čehož lze usuzovat, že s ním byl srozuměn. Pokud jde o právní argumentaci, odkázala na své původní podání. Zdůraznila výjimečnost její situace v tom, že kolaudační určení nemá vůbec žádný dopad na možnost použít jednotku k bydlení v souladu se všemi požadavky, které jsou na prostory k bydlení kladeny, jedná se dále o situaci, kdy byly do předmětných prostor provedeny značné investice, které již nemůže po nikom žádat, a potvrzením práva stěžovatelky užívat tyto prostory za podmínek stanovených nájemní smlouvou nemohou být jakkoliv negativně dotčena práva vlastníka ve srovnání se situací, za které vlastnictví domu s předmětnými prostory nabyl.
III.
Věcné posouzení
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu vedeného u obvodního soudu, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatelky a dospěl k následujícím závěrům.
16. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
17. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem obecných soudů o neplatnosti nájemní smlouvy mezi původním vlastníkem a jí z roku 2002, jejímž předmětem jsou prostory, které byly pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu kolaudovány jako nebytové. Stěžovatelka má za to, že tyto prostory bylo třeba považovat za byt, neboť jejich užívání jako bytu bylo přinejmenším vědomě tolerováno ze strany stavebního úřadu. Zároveň uvádí, že s ohledem na konkrétní okolnosti její věci měly obecné soudy poměřovat na straně jedné intenzitu zásahu do vlastnického práva vedlejšího účastníka v případě dalšího trvání smlouvy, kterým zůstanou zachovány podmínky, za nichž se stal vlastníkem nemovitosti, a na straně druhé intenzitu zásahu do některých základních práv stěžovatelky, zejména závažné důsledky spočívající ve ztrátě bydlení a investovaných prostředků, když fakticky nic nebrání užívání předmětných prostorů jako bytu. S touto argumentací se ale Ústavní soud neztotožňuje.
18. Obecné soudy v dané věci dospěly k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu bytu, neboť jejím předmětem nebyl byt ve smyslu §118 odst. 2 občanského zákoníku. Postupovaly přitom v souladu se svoji ustálenou judikaturou, podle které se bytem pro účely právního vztahu nájmu bytu rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení. To znamená, že rozhodující je právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby, nikoliv faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. října 1999 sp. zn. 2 Cdon 1010/97 a ze dne 29. ledna 2002 sp. zn. 26 Cdo 400/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009 sp. zn. 26 Cdo 3824/2008). Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by uvedené právní závěry měly být v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž v tomto směru neodůvodňuje změnu tohoto závěru ani argumentace uplatněná stěžovatelkou. K tomu je navíc třeba dodat, že závěry Nejvyššího soudu jsou plně kompatibilní i s veřejnoprávní úpravou obsaženou v §126 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého lze stavbu užívat jen k účelu obsaženému v příslušném rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, resp. v aktu je nahrazujícím. Tomu odpovídala i právní úprava podle §76 odst. 1 předchozího stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb).
19. Je zřejmé, že obecné soudy při svém rozhodování nemohly nerespektovat pravomocné kolaudační rozhodnutí, k jehož změně mohlo dojít toliko postupem podle stavebního zákona, a nikoliv tím, že někteří pracovníci stavebního úřadu, jak uvádí stěžovatelka, byli s užíváním předmětných prostor za jiným účelem fakticky srozuměni. V této souvislosti nelze akceptovat ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 333/2002 (v úvahu přichází i pozdější judikatura Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. 28 Cdo 1796/2007), který ve vztahu k posouzení účelu stavby považoval za relevantní i způsob, jakým byly určité prostory "prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné". Uvedená judikatura, vůči které Ústavní soud nepřistupuje nekriticky, však reflektuje stav založený v období vlády komunistické strany, kdy státní orgány sice často postupovaly svévolně, resp. v rozporu se zákonem, avšak i takovýmito akty mohly v individuálních případech založit důvěru jednotlivců v jejich správnost, které bylo možné vzhledem ke konkrétním okolnostem přiznat z ústavněprávního hlediska relevanci i následně v podmínkách demokratického právního státu. O takovýto případ se však nejedná v dané věci, kdy stěžovatelka uzavírala nájemní smlouvu v roce 2002, přičemž jí nic nebránilo zjistit si před jejím uzavřením účel užívání předmětných prostor podle kolaudačního rozhodnutí. Dovozovat navíc změnu účelu užívání nemovitosti, jež se z právního hlediska nedotýká jen stěžovatelky, toliko z tvrzeného "tolerování" užívání stavebním úřadem, by mělo samo o sobě znaky svévolného postupu, neboť by tím bylo obcházeno nejen příslušné kolaudační řízení, ale i s ním spojena ochrana práv jeho účastníků, již by změnou účelu užívání mohli být dotčeni. Ani v tomto smyslu proto právním závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
20. K ostatním argumentům stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v dané věci nelze přihlédnout k širšímu výkladu pojmu obydlí ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jež se vztahuje k právu na ochranu soukromí. Toto právo totiž negarantuje užívání určitých prostor tam, kde k tomu chybí jakýkoliv právní důvod. Nakonec nelze relevanci ve vztahu k napadeným rozhodnutím přiznat ani negativním dopadům absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy do právní sféry stěžovatelky. Případné nároky ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, které ji vznikly v důsledku napadených rozsudků, totiž nebylo možné v předmětném řízení před obecnými soudy řešit. Samotná skutečnost, že některé z nich již v důsledku konkurzu nemohly být uplatněny ani vůči původnímu vlastníkovi, ale nemohla mít na platnost nájemní smlouvy vliv.
21. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout ústavní stížnost stěžovatelky a s ní spojené návrhy jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu