ECLI:CZ:US:2011:2.US.2419.10.1
sp. zn. II. ÚS 2419/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou, advokátem se sídlem Masarykova 27, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2010 č. j. 8 Co 676/2008-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o vyřízení věci mimo stanovené pořadí. Odkazuje na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je mj. konstatováno, že v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu o nákladech původního řízení. Krajský soud se však tímto pokynem Nejvyššího soudu neřídil a o nákladech původního řízení, které stěžovatel protistraně zaplatil, nerozhodl, a to ani na základě žádosti stěžovatele o vydání doplňujícího rozsudku na určení, aby mu žalovaní vrátili částku, kterou vynaložil na úhradu nákladů dle rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Dle stěžovatele jde o svévolnou aplikaci jednoduchého práva, kterou byl značně poškozen.
Účastník řízení Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. J. H. a M. H. se postavení vedlejších účastníků vzdali.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 12 C 253/2004, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 6. 2008 č. j. 12 C 253/2004-90 (ve znění doplňujícího usnesení a opravného usnesení) byla žalovaným uložena povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 1.000.000,- Kč s přísl. úroky z výtěžku zastavených nemovitostí, blíže popsaných ve výroku I. Ve zbytku požadovaných úroků byla žaloba zamítnuta (viz výrok II.) a dalšími výroky bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci náklady řízení. K odvolání žalovaných bylo napadené rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2009 č. j. 8 Co 676/2008-146 změněno (s výjimkou výroku, v němž byla žaloba zčásti zamítnuta) tak, že žaloba byla zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovaným k rukám zástupkyně žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 57.300,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 88.643,- Kč. Uvedený rozsudek byl na základě dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení. Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem ze dne 2. 6. 2010 č. j. 8 Co 676/2008-191 rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení a opravného usnesení v napadené části, včetně nákladového výroku, potvrdil a žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 959,- Kč. Stěžovatel poté navrhl vydání doplňujícího rozsudku s odůvodněním, že na základě předchozího rozsudku odvolacího soudu zaplatil žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a soudu odvolacího celkem částku 145.943,- Kč, o těchto nákladech však v novém řízení nebylo rozhodnuto. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl doplněn tak, že se žalovaným ukládá, aby žalobci tyto náklady předchozího řízení uhradili. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením uvedený návrh stěžovatele zamítl. Konstatoval, že návrhu nelze vyhovět, neboť částky, které byly stěžovatelem zaplaceny na náhradu nákladů řízení podle pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno dovolacím soudem, nelze považovat za náklady řízení pokračujícího po tomto zrušení a nejedná se ani o náklady původního řízení ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 89 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává svého práva na spravedlivý proces, jenž mělo být porušeno svévolnou aplikaci jednoduchého práva ze strany odvolacího soudu a nerespektováním pokynu dovolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právního předpisu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takové pochybení ovšem v projednávané věci nezjistil.
Krajský soud své rozhodnutí, jímž zamítl návrh stěžovatele na vydání doplňujícího rozsudku, řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, logicky vysvětlil, jakými úvahami se řídil a jaká ustanovení právního řádu aplikoval, přičemž svůj závěr opřel o judikáty Nejvyššího soudu, vydané v obdobných věcech. Stěžovatel si nesprávně vyložil část odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, v němž je dán soudu s odkazem na ustanovení §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věty druhé občanského soudního řádu pokyn, aby v novém rozhodnutí ve věci rozhodl nejen o náhradě nákladů nového řízení ale i o nákladech původního řízení. Částky, které stěžovatel zaplatil na náhradu nákladů řízení žalovaným podle rozsudku odvolacího soudu, který byl posléze zrušen rozhodnutím dovolacího soudu, totiž nejsou náklady řízení ve smyslu ustanovení §137 o. s. ř., jak se stěžovatel mylně domnívá. V tomto směru odvolací soud správně poukázal na judikáty Nejvyššího soudu, podle nichž za náklady předchozích řízení nelze považovat částky, které byly zaplaceny na náhradu nákladů řízení podle pravomocného soudního rozhodnutí, jež pak bylo zrušeno na podkladě dovolání, přičemž povinnost soudu rozhodnout podle ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí znovu i o nákladech původního řízení zahrnuje jen rozhodnutí o skutečných nákladech původního řízení a nikoli o tom, co bylo na tyto náklady již zaplaceno.
Přesvědčivě odůvodněnému závěru odvolacího soudu tak nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Sama skutečnost, že soud svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu