ECLI:CZ:US:2011:2.US.2481.11.1
sp. zn. II. ÚS 2481/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Petrem Ilkem, advokátem, se sídlem Citonice 210, 671 01 Citonice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2011, č. j. 10 Co 191/2011-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel v podané ústavní stížností navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo spočívající v oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a domáhat se náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2011, č. j. 10 Co 191/2011-72, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal náhrady škody vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 350.000 Kč, zamítnuta. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že nárok žalobce nelze podřadit pod režim §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), a proto také nelze dovodit, že by byly splněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že stěžovatel nebyl vyrozuměn o odložení věci v rámci jím podaného trestního oznámení na státního zástupce, čímž nemohl realizovat svoje procesní práva v trestním řízení, zejména podat proti tomuto usnesení o odložení věci stížnost. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že ze spisu Okresního státního zastupitelství Plzeň - město sp. zn. 32 T 119/2007, který sloužil jako podklad pro rozhodování soudu o náhradě škody, vyplynulo, že Krajským státním zastupitelstvím byl nad postupem Okresního státního zastupitelství Plzeň - město i Policie ČR vykonán dohled, přičemž nebylo shledáno pochybení, a proto byl podnět žalobce odložen, o čemž byl vyrozuměn dne 25. srpna 2008. Vzhledem k tomu, že v postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni neshledaly obecné soudy žádné pochybení, nemohl být ani nárok žalobce na náhradu škody shledán důvodným.
II.
3. Stěžovatel v poměrně stručně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje přitom na skutečnost, že pokud by byl vyrozuměn o odložení věci v rámci jím podaného trestního oznámení, mohl by procesně dále postupovat. Tím, že mu usnesení o odložení věci nikdy nebylo doručeno, nemohl podat proti tomuto usnesení ani stížnost.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti velice stručně, v podstatě bez jakékoliv významné argumentace, natož pak argumentace ústavněprávní, pouze opakuje svoje stanoviska, která uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, přičemž hlavním argumentem je, že mu nebylo doručeno usnesení o odložení věci. V podstatě tak zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
6. Co se týče jediné konkrétní námitky, jež by mohla mít pro posouzení věci jakousi relevanci, a to, že stěžovateli nebylo doručeno usnesení o odložení věci, k tomu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy se při posuzování žaloby na náhradu škody tímto argumentem zabývaly a dospěly po prostudování příslušného spisu k závěru o tom, že stěžovatel byl o odložení věci vyrozuměn Krajským státním zastupitelstvím v Plzni, které vykonávalo nad postupem Okresního státního zastupitelství Plzeň - město dohled, a to zasláním výsledků šetření dne 25. srpna 2008. S ohledem na to, že soudy neshledaly pochybení na straně Krajského státního zastupitelství v Plzni, pak nemohl být ani uznán nárok žalobce na náhradu škody. Ústavnímu soudu z jeho pozice strážce ústavnosti v žádném případě nepřísluší opětovné zkoumání a přehodnocování výše uvedených zjištění ohledně vyřízení podání stěžovatele, z něhož odvozoval svůj nárok na náhradu škody vůči státu.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu