ECLI:CZ:US:2011:2.US.2553.10.1
sp. zn. II. ÚS 2553/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti B. P., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 14 Co 264/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2010 sp. zn. 19 C 83/2007, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu k bytu a určeno, že výlučnou nájemkyní se stává vedlejší účastnice (bývalá manželka stěžovatele). Současně byl stěžovatel zavázán byt vyklidit a vyklizený předat vedlejší účastnici do 15ti dnů po zajištění náhradního bytu.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že mu opakovaně nebyla umožněna osobní přítomnost při ústních jednáních. V dané věci proběhlo několik ústních jednání, kterých se stěžovatel nemohl zúčastnit vinou svého špatného zdravotního stavu, resp. vinou dlouhodobého pobytu v lázních. Stěžovatel přitom s řádně odůvodněnou omluvou žádal soud, aby příslušná jednání odložil na pozdější termín, neboť měl zájem na své osobní účasti a výslovně na ní trval.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě pochybily obecné soudy tím, že mu odepřely možnost osobně se účastnit soudních jednání, tj. být přítomen projednání jeho věci a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, čímž bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 38 Listiny. Stěžovatel opakovaně upozorňoval soudy na to, že jednání konaná v Ústí nad Labem jsou z důvodu jeho zdravotního stavu v době, kdy se měla uskutečnit, prakticky nedosažitelná. Proto bylo dle jeho názoru, na místě, aby k těmto jednáním byly pověřeny soudy v blízkosti bydliště stěžovatele i žalobkyně. Stav, při kterém byla dána místní příslušnost ústeckých soudů, ačkoliv bydliště obou účastníků řízení bylo v Libereckém kraji, považuje stěžovatel za další porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále dovozuje porušení jeho práva dle čl. 36 Listiny, neboť v dané věci nebyly provedeny veškeré důkazy, které byly k prokázání rozhodných skutečností z jeho strany navrženy. Jednalo se zejména o jeho výslech v otázce přiměřenosti bytové náhrady, jakož i návrh na provedení důkazu v podobě výslechu ing. Václava Simmera, který byl ze strany stěžovatele vznesen v jeho vyjádření ze dne 26. 5. 2010.
Další porušení svých ústavních práv v řízení před obecnými soudy v dané věci spatřuje stěžovatel v tom, že mu bylo ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem odepřeno právo seznámit se s obsahem soudního spisu. Příslušnou námitku vznesl stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 26. 5. 2010, aniž by se s ní odvolací soud jakýmkoli způsobem ve svém rozhodnutí vypořádal. Rovněž v tomto ohledu stěžovatel namítá, že nemohl účinně realizovat svá práva dle či. 36 a 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel dále namítá, že právní zástupce, který mu byl ustanoven soudem, jednal při ústním jednání dne 28. 1. 2009 mimo rámec jeho pokynů, když v zastoupení stěžovatele uvedl, že souhlasí s tím, aby za výlučnou nájemkyní byla určena žalobkyně. Toto jednání se následně stalo podkladem pro vydání rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2010. Skutečnost, že pokyny a zájmy stěžovatele byly v uvedeném směru odlišné, je patrná z následně podaného odvolání ze dne 17. 2. 2010. Stěžovatel z této skutečnosti dovozuje porušení svého práva dle čl. 37 Listiny na právní pomoc v řízení před soudy, neboť prostřednictvím ustanoveného zástupce nebylo jeho právo zajištěno při konkrétním ústním jednání zcela dostatečně.
Stěžovatel dále namítá, že mu bylo ze strany obecných soudů opakovaně doručováno na adresu v L., přestože na této adrese nikdy neměl trvalé bydliště, ani se zde trvale nezdržoval. Z důvodu těchto vad v doručování písemností se stěžovatel o některých úkonech soudu nedozvěděl, což rovněž považuje za podstatnou vadu řízení, v důsledku které byl zkrácen na svých ústavních právech dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel souběžně podal návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrh, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že mu náklady jeho zastoupení zaplatí v plném rozsahu stát, neboť nemá dostatek finančních prostředků.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžejní v ústavní stížnosti je námitka, že obecné soudy jednaly v nepřítomnosti stěžovatele a v několika případech nevyhověly jeho návrhu na odročení jednání. K této námitce je třeba uvést, že dle §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka. Důležitost důvodu soud posuzuje se zřetelem ke všem okolnostem. Z protokolu o jednání ze dne 10. 8. 2009 vyplývá, že stěžovatel se k soudu nedostavil, přičemž dne 7. 8. 2009 byla soudu doručena jeho omluva s žádostí o odročení jednání alespoň o 60 dnů z důvodu rekonvalescence po operaci. K omluvě však stěžovatel nepřipojil žádný doklad ani lékařskou zprávu. Soud poté rozhodl, že bude jednat v nepřítomnosti stěžovatele, u jednání jej zastupoval právní zástupce s plnou mocí. Jednání však bylo nakonec odročeno na neurčito. Další jednání se konalo dne 11. 1. 2010 opět v nepřítomnosti stěžovatele, který měl být na lázeňském pobytu. U tohoto jednání jej omluvil jeho právní zástupce (aniž předložil lékařskou zprávu nebo potvrzení) opět s tím, že žádá o odročení. Soud neshledal důvody k odročení, neboť práva stěžovatele nejsou nijak dotčena, když jej u soudu zastupuje právní zástupce s procesní plnou mocí. Na tomto jednání bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají a poté byl vyhlášen rozsudek.
K jednání odvolacího soudu konanému dne 3. 6. 2010 se stěžovatel opět nedostavil, přičemž žádal o odročení jednání konahého v 8.30 hodin, což je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu moc brzy a počátek jednání by měl být nejdříve v 9.30 hodin. Vzhledem k tomu, že stěžovatele u jednání zastupoval právní zástupce s plnou mocí, soud rozhodl jednat v jeho nepřítomnosti.
Ústavní soud po posouzení důvodů stěžovatelovy nepřítomnosti u jednání, které nebyly podloženy lékařskými zprávami, po prostudování protokolů z předmětných jednání, jakož i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatele u všech jednání zastupoval právní zástupce s procesní plnou mocí, konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. a tedy nebylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud pouze dodává, že obecný soud nemá povinnost provést všechny navržené důkazy. Pokud stěžovatel navrhoval jako důkaz svůj výslech k bytové náhradě, soud I. stupně tento návrh zamítl s tím, že stěžovatel měl již možnost se k věci vyjádřit, což učinil u jednání konaného dne 8. 4. 2009. Navíc otázka přiměřenosti náhradního bytu ani nebyla předmětem jednání o zrušení společného nájmu k bytu. Další stěžovatelem zmíněný důkaz výslechem svědka Ing. S., který podle jeho tvrzení soud neprovedl, však nebyl v písemném odvolání ani u jednání odvolacího soudu dne 3. 6. 2010 navrhován, stěžovatel jej pouze zmínil v omluvě doručené soudu dne 31. 5. 2010, kde žádal odročení jednání a pouze na okraj uvedl tohoto svědka, přičemž neuvedl ani jeho vztah k projednávanému případu ani skutečnosti, které by měl jako svědek objasnit. V postupu krajského soudu, který k tomuto návrhu nepřihlížel, nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva.
Ani ostatní námitky stěžovatele, které se vztahují k průběhu řízení a jeho vedení, nelze považovat za důvodné. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatel měl v průběhu řízení ustanoveného právního zástupce, kterému bylo řádně doručováno, který se jednání soudu vždy účastnil a hájil tak stěžovatelova práva. Pokud stěžovatel s postupem právního zástupce v řízení nesouhlasil a domníval se, že činil úkony v rozporu s jeho pokyny, a pokud mu nedůvěřoval, že dostatečně hájí jeho zájmy, nezbývá než konstatovat, že tuto situaci mohl řešit buď přímo vypovězením plné moci nebo prostřednictvím České advokátní komory. Ústavní soud sám však nemůže posuzovat, zda postup právního zástupce účastníka řízení byl správný či nikoli.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost soudů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrhu stěžovatele na postup podle §83 zákona o Ústavním soudu nebylo možno vyhovět již z toho důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, a proto se Ústavní soud ani nezabýval osobními a majetkovými poměry stěžovatele. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud rovněž nevyhověl, neboť neshledal pro takový postup žádný důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu