ECLI:CZ:US:2011:2.US.2566.11.1
sp. zn. II. ÚS 2566/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti KUNST, spol. s r. o., IČ: 19010591, se sídlem Palackého 1906, 753 01 Hranice, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem, se sídlem Římská 16, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 Cmo 110/2008-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Dovozuje, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), a v čl. 2 odst. 3, v čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení, které je stěžovatelkou napadáno ústavní stížností, byla projednávána před dřívějším Krajským obchodním soudem v Praze její žaloba o zaplacení 18.750.000 Kč s příslušenstvím, podaná původně proti obchodní společnosti BENEFIT, spol. s r. o., (dále jen "žalovaná ad. 1"), a proti žalovanému Městu Brandýs nad Labem (dále jen "žalovaný ad. 2"). Žaloba se opírala o trojstrannou smlouvu ze dne 21. srpna 1997, která byla uzavřena mezi stěžovatelkou (dodavatelkou subdodávky pro žalovanou ad. 1), žalovanou ad. 1) a žalovaným ad. 2) (odběratelem díla), podle níž žalovaná ad. 1) dlužila stěžovatelce částku 18.750.000 Kč a žalovaný ad. 2) se zavázal tuto částku uhradit přímo stěžovatelce. V průběhu sporu bylo řízení vůči žalované ad. 1) zastaveno, neboť po proběhlém konkurzu a výmazu z obchodního rejstříku zanikla.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba proti žalovanému ad. 2) zamítnuta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vyhodnotil shora uvedenou trojstrannou smlouvu jako neplatnou, a to hned ze dvou důvodů. Jednak posoudil smlouvu jako převzetí dluhu a takový úkon podléhal podle ustanovení §36a odst. 3 tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, schválení zastupitelstva, které nebylo stěžovatelkou doloženo. Kromě toho smlouvu podepsal místostarosta a nikoliv starosta, přičemž nebylo prokázáno, že by byl zmocněn zastupitelstvem v dané věci za starostu jednat. Odvolací soud se vypořádal s argumentací stěžovatelky, kterou uplatnila v odvolání, a podrobně rozvedl, proč dospěl k shodnému závěru se soudem prvního stupně, že předmětná smlouva byla uzavřena v rozporu s tehdy platným zákonem o obcích.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které dovolací soud odmítl s argumentem, že nebyla předestřena otázka zásadního právního významu. V dovolání stěžovatelka tvrdila, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně po právní stránce vyhodnotily smlouvu ze dne 21. 8. 1997 jako trojstranný právní úkon, na jehož základě mělo dojít k převzetí dluhu. Ve skutečnosti šlo pouze o dohodu o odlišném způsobu zaplacení části plnění mezi stranami platně uzavřené smlouvy. Zatímco stěžovatelka závazek splnila, žalovaný ad. 2) nikoliv, takže mu vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení. K této argumentaci dovolací soud uvedl, že se jedná o nové skutkové tvrzení, ke kterému nemůže s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 občanského soudního řádu přihlížet.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v odvolacím řízení, a to doslovnou citací textu odvolání. Výslovně uvedla, že napadá ty části odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, které se týkají schválení závazku vyplývajícího ze smlouvy ze dne 21. 8. 1997 zastupitelstvem. Požadavek, aby prokázala, že takový souhlas byl udělen, považovala za nesprávný, protože neměl oporu v tehdy platném zákoně. Stěžovatelka později ústavní stížnost doplnila podáním došlým dne 29. 11. 2011. V něm v podstatě zopakovala argumentaci uplatněnou v dovolání. Na podkladě této argumentace zejména dovozuje porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti účastníků civilního řízení.
Ústavní soud si vyžádal k prostudování spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 Cm 118/1998, a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy ČR tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy ČR.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. Konkrétně šlo o obsah smlouvy ze dne 21. 8. 1997, uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanými ad.1) a ad. 2). Stěžovatelka se vlastní verzí výkladu obsahu smlouvy snaží zvrátit závěr obecného soudu o její neplatnosti. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem. O takový případ se evidentně nejedná, což je nejlépe dokumentováno obsahem žaloby, ve které sama stěžovatelka vyložila obsah uvedené smlouvy, jejímž účastníkem byla, shodně jako obecné soudy, tedy že jde o převzetí dluhu. K tomu jest nutno dodat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s vyhodnocením obsahu uvedené smlouvy obecnými soudy nemá a ani nemůže mít ústavněprávní rozměr, neboť právo na spravedlivý proces negarantuje účastníkovi řízení úspěch ve věci. Toto základní právo zajišťuje účastníkům řízení dodržování pravidel procesu a rovné zacházení.
Za porušení rovného přístupu k účastníkům řízení nelze považovat okolnost, že soudy posuzovaly otázku důkazního břemene tak, že je na stěžovatelce, aby prokázala souhlas zastupitelstva s uzavřením smlouvy ze dne 21. 8. 1997. I stěžovatelka ve své argumentaci připouští, že s uzavřením původní smlouvy o dílo mezi žalovaným ad. 2) jako odběratelem a žalovanou ad. 1) jako dodavatelkou, jejímž doplněním je smlouva ze dne 21. 8. 1997, vyslovilo souhlas zastupitelstvo. Již z tohoto faktu vyplývá, že jakékoliv další ujednání týkající se smlouvy o dílo, vyžadovalo souhlas zastupitelstva. Právě tímto hlasováním dalo zastupitelstvo jasně najevo, že jeho souhlas bude nutný i k dalším majetkoprávním úkonům týkajícím se původní smlouvy o dílo. Smlouva ze dne 21. 8. 1997 přitom nebyla logickým pokračováním smluvního vztahu založeného původní smlouvou o dílo, ale naopak významným vybočením z původně dohodnutých podmínek, za nichž byl zastupitelstvem souhlas s jejím uzavřením udělen.
Pokud jde o hodnocení obsahu smlouvy ze dne 21. 8. 1997 stěžovatelkou v tom smyslu, že šlo pouze o dohodu o odlišném způsobu části plnění mezi stranami platně uzavřené smlouvy, podle které se žalovaný ad. 2) zavázal zaplatit za dílo provedené stěžovatelkou přímo jí a nikoliv prostřednictvím generálního dodavatele stavby, tj. žalované ad. 1), to je ve skutečnosti až reakcí na procesní neúspěch s předchozí žalobní argumentací. Toto nové tvrzení navíc uplatnila až v řízení před dovolacím soudem, takže vrchní soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se touto otázkou ani nemohl zabývat. Nemůže být porušením pravidel spravedlivého procesu, jestliže se soud nezabývá skutkovým tvrzením, které mu žalobcem nebylo reálně předestřeno k řešení.
Nad rámec výše uvedeného k úvahám stěžovatelky ohledně bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na její úkor žalovanému ad. 2), Ústavní soud poznamenává, že jsou zcela irelevantní. V době, kdy byla smlouva ze dne 21. 8. 1997 uzavírána, již stěžovatelka plnila, a to na základě smlouvy s žalovanou ad. 1). Jestliže by vzniklo žalovanému ad. 2) bezdůvodné obohacení nezaplacením žalované částky, stalo by se tak na úkor žalované ad. 1), nikoliv na úkor stěžovatelky.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu