ECLI:CZ:US:2011:2.US.2579.11.1
sp. zn. II. ÚS 2579/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti E. F., zastoupené JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, se sídlem Dr. Bureše 1185/1, 370 05 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, č. j. 22 Cdo 1785/2009-318, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2010, č. j. 7 Co 1183/2008-284, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, ze dne 21. 3. 2008, č. j. 4 C 346/2005-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Dovozuje, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy žalovala o vypořádání části společného jmění manželů (dále jen "SJM"). V žalobě uvedla, že po rozvodu manželství došlo k uzavření dohody o vypořádání SJM, která je však pouze částečnou dohodou, neboť do ní nebyly zahrnuty všechny majetkové hodnoty, konkrétně obchodní podíl v obchodní společnosti MICB TRADE, s. r. o, a úspory na účtech specifikovaných v žalobě. Žaloba byla podána těsně před uplynutím tříleté lhůty jdoucí od právní moci rozvodového rozsudku a zakládající právní domněnku vypořádání podle ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku. V průběhu soudního řízení stěžovatelka podáním došlým soudu dne 21. 6. 2007 vzala žalobu zpět. Žalovaný však se zpětvzetím žaloby s odkazem na ustanovení §96 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nesouhlasil s tím, že pro takový postoj má vážné důvody. Poukázal na to, že od právní moci rozvodu uplynula již doba pěti let a hodnota obchodního podílu proti hodnotě ke dni právní moci rozvodu významně narostla. Tuto námitku obecné soudy akceptovaly a rozhodly tak, že zpětvzetí žaloby je neúčinné.
V dalším průběhu řízení pak šlo především o dokazování hodnoty uvedeného obchodního podílu ke dni právní moci rozvodového rozsudku účastníků řízení. Tomu odpovídala i podstata odvolání, které stěžovatelka podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tomuto soudu vytýkala nesprávné hodnocení provedených důkazů ve vztahu ke zjištěné ceně předmětného obchodního podílu a nesprávné posouzení časového okamžiku, ke kterému se má ocenění provádět. V tomto směru se dovolávala judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která podle jejího názoru nebyla respektována.
Odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné doplňujícím znaleckým posudkem, jehož účelem bylo provést ocenění předmětného obchodního podílu podle cen platných v době vypořádání, a to ke dni právní moci rozvodového rozsudku, neboť soud prvního stupně vycházel z ocenění, které bylo provedeno podle cen platných ke dni zániku manželství. Na tomto základě pak provedl korekci ceny obchodního podílu a upravil hodnotu vypořádacího podílu, který měl být vyplacen žalovaným stěžovatelce.
Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl. Dovolací soud nejprve vyložil, že stěžovatelka, i když došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, mohla podat jen nenárokové dovolání, neboť v té části, ve které bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, jí bylo vyhověno. Nenárokové dovolání je přípustné jen tehdy, je-li předestřena otázka zásadního právního významu. Stěžovatelka však dovoláním brojila proti stanovení ceny obchodního podílu, což není otázka právní, ale skutková. Na tom základě dovolací soud dovolání stěžovatelky směřující proti meritornímu rozhodnutí odmítl. Pokud dovolání směřovalo též proti výroku o náhradě nákladů řízení, odmítl ho s poukazem na to, že dovolání v tomto případě je nepřípustné.
Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které zejména vytkla vady řízení. Konkrétně zpochybnila postup soudu prvního stupně, který nepřipustil zpětvzetí žaloby o vypořádání SJM stěžovatelkou s odůvodněním, že na straně žalovaného byly vážné důvody pro vyslovení nesouhlasu s tímto postupem. Argumentovala tím, že žalobu podala jen několik dnů před uplynutím lhůty pro soudní vypořádání a žalovaný měl proto dostatek času, pokud by býval měl zájem na soudním vypořádání, aby sám žalobu v zákonné tříleté lhůtě podal. Z toho dovodila, že ve skutečnosti zájem na soudním vypořádání neměl, a proto na jeho straně nebyl dán vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím. Rozhodnutí soudu považuje za porušení práva na spravedlivý proces přinejmenším z důvodů přehnaného formalismu. Soudu prvního stupně a odvolacímu soudu dále vytkla, že nezohlednily jí vytýkaná pochybení při hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků. Postup dovolacího soudu, který projednával její dovolání, považovala rovněž za porušení práva na spravedlivý proces. Tím, že nebyl shledán dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud vyhnul posouzení jejích námitek ohledně nepřipuštění zpětvzetí žaloby a ohledně znaleckých posudků. Stěžovatelka z toho dovozuje porušení základních práv, jak jsou uvedena shora, a navrhla ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 346/2005 a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí celou řadu ústavně zaručených práv, která měla být v jeho případě porušena, obsah a důvody ústavní stížnosti, o něž svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv opírá, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti jí napadených rozhodnutí obecných soudů. Přehlíží tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rovinu. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat dokazování nebo jej provádět znovu. Ústavní stížnost není prostředkem ke zpochybnění skutkových závěrů vyvozených z konkrétních důkazů nebo z jejich souhrnu; přistoupil-li Ústavní soud k přehodnocení důkazu nebo důkazů provedených obecnými soudy, učinil tak výjimečně tehdy, pokud jejich hodnocení obecnými soudy bylo zcela extrémně vybočující z pravidel, která stanovil, a jež jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu. Za takové vybočení je zpravidla pokládána deformace provedeného důkazu, důkazy neprávem opominuté a nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených. To však není tento případ.
Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které předkládá stěžovatel, není sama o sobě porušením jeho práv.
Stěžovatelka spatřovala porušení práva na spravedlivý proces především v rozhodnutí soudu, kterým nebylo připuštěno zpětvzetí žaloby. Toto rozhodnutí obecného soudu je procesním rozhodnutím a jako takové se zásadně vymyká ústavněprávní kontrole, neboť nemá povahu konečného rozhodnutí. Jeho případná ústavněprávní vadnost by mohla být posuzována jen, pokud by se promítla do meritorního rozhodnutí v tom smyslu, že by způsobilo jeho neústavnost. Pokud stěžovatelka měla za to, že s ohledem na zpětvzetí žaloby neměl soud žalobu meritorně projednávat, nic jí nebránilo v tom, aby tuto námitku uplatnila v odvolání proti meritornímu rozhodnutí a případně v dovolání. To ale neučinila a tuto námitku uplatnila až v ústavní stížnosti. Ústavní soud se jí však v takovém případě již nemůže zabývat, neboť stěžovatelka nevyčerpala možnosti obrany, které jí poskytovala procesní pravidla v řízení před obecnými soudy. Avšak i kdyby stěžovatelka naznačeným způsobem postupovala, nemohl by jí dát Ústavní soud za pravdu, neboť postup obecných soudů byl zcela v souladu s procesní úpravou a k porušení práva na spravedlivý proces by naopak došlo v případě opačného rozhodnutí, a to v neprospěch žalovaného.
Polemika stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy, která se týká způsobu oceňování předmětu sporu, nemá ústavněprávní přesah a setrvává pouze v rovině výkladu podústavních norem. Domáhá se tak ve skutečnosti přezkumu rozhodnutí obecných soudů, k čemuž Ústavní soud, jak je uvedeno shora, není oprávněn. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před obecnými soudy. Pokud se stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Další námitka stěžovatelky, že postupem soudů došlo k zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví, nemůže obstát již jen ve světle shora uvedeného. Tím, že se soudy žalobou stěžovatelky o vypořádání části SJM zabývaly v mezích hmotného a procesního práva, poskytly jejímu vlastnickému právu ochranu. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, že výsledek neodpovídá její představě.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu