ECLI:CZ:US:2011:2.US.2583.10.2
sp. zn. II. ÚS 2583/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. Š., advokátky, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 21 Co 221/2010-158 ze dne 23. 6. 2010, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 19 C 25/2010-100 ze dne 4. 2. 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdila, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně chráněných práv. Konkrétně uvedenými rozhodnutími mělo dojít k porušení práva na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítala porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 a 38 Listiny a porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
Stěžovatelka vede spor o zaplacení nákladů právního zastoupení proti J. G., kterou zastupovala v restituční věci. V tomto řízení rozhodoval Nejvyšší soud na základě jejího dovolání rozsudkem č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040 ze dne 24. 9. 2009, ve kterém vyslovil podle názoru stěžovatelky závazný právní názor, že její pohledávka je po právu. V časové souvislosti s tímto rozhodnutím převedla J. G. bezúplatně majetek značného rozsahu svému synovi S.-F. G. (dále jen "žalovaný"). Proti němu podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 odpůrčí žalobu podle §42 občanského zákoníku a to ohledně uvedeného bezúplatného převodu. Současně s touto žalobou podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala proti žalovanému zákazu dispozice s tímto bezúplatně převedeným majetkem, který je v návrhu specifikován. Ohledně návrhu na vydání předběžného opatření byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut a usnesením odvolacího soudu bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Soud prvního stupně svoje zamítavé rozhodnutí odůvodnil především poukazem na to, že návrh postrádal vysvětlení přiměřenosti zásahu do majetkové sféry žalovaného, neboť navrhovaným opatřením zákazu dispozice by měla být postižena jen taková část majetku, která svou hodnotou odpovídá předpokládané výši pohledávky vůči dlužnici J. G. Návrh na vydání předběžného opatření podle názoru soudu postrádal podklady pro takové posouzení a neobsahoval vysvětlení přiměřenosti návrhu. I když stěžovatelka osvědčila nárok v řádu milionů korun vůči předchozí vlastnici bezúplatně převedeného majetku, nelze vyloučit, že hodnota návrhem dotčeného majetku vysoce překračuje předpokládanou pohledávku stěžovatelky. V této souvislosti dále uvedl, že i kdyby úkony právního zastoupení byly mnohočetné ve vztahu ke každé části majetku, nemůže výše odměny za ně dosáhnout jeho hodnoty, neboť taková právní pomoc by ztrácela pro jejího konzumenta smysl. Soud prvního stupně dále uvedl, že stěžovatelka neprokázala mimořádnost důvodů a okolností, které jedině by mohly nařízení předběžného opatření v projednávané věci ospravedlnit. Poukázal na to, že v případech, kdy ještě není k dispozici exekuční titul, je možné vydat předběžné opatření pro obavu, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen jen zcela výjimečně, a to za situace, kdy jsou dány mimořádné okolnosti případu, které nebyly stěžovatelkou doloženy. Důvody, které uvedla, za takové soud nepovažoval, neboť darování mezi matkou a synem není výjimečné a možnost vyvedení majetku do obchodních společností s neprůhlednou majetkovou strukturou sama o sobě, pokud je jen v rovině obecného nebezpečí, nestačí. Ani možnost převedení majetku na další osoby nepovažoval soud za dostatečný důvod, protože po zahájení odpůrčího řízení, pokud žalovaný převede svůj majetek na třetí osobu, stane se nabyvatel věci ve vztahu k neúčinnosti převodu právním nástupcem žalovaného a zde má žalobce k dispozici obranu v postupu podle §107a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a v případě exekučního řízení podle §256 o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. K doplnění jeho odůvodnění uvedl, že s ohledem na charakter podané žaloby (míněno odpůrčí) nepřichází v úvahu nařízení požadovaných předběžných opatření pro obavu z výkonu rozhodnutí, které teprve bude vydáno. Potřeba zatímně upravit poměry pro obavu, že žalovaný převede majetek na třetí osobu vyloučena není, ovšem pouze za předpokladu osvědčení existence vymahatelné pohledávky, tj. exekučního titulu. Stěžovatelka ovšem doložila pouze exekuční titul vůči J. G. do výše 46.797 Kč, přičemž stěžovatelka existenci ani výši konkrétní vymahatelné pohledávky v návrhu ani v odvolání netvrdila. Na základě toho dovodil odvolací soud, že návrh na vydání předběžného opatření není opodstatněný. V dalším se pak připojil k argumentaci soudu prvního stupně, pokud zamítl návrh z toho důvodu, že nebyla specifikována hodnota majetku, s jehož dispozicí se omezení navrhuje a pokud argumentoval zjevnou nepřiměřeností rozsahu majetku a stávající hodnotou vymahatelné pohledávky stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se stanovisky obou soudů.
Soudu prvního stupně vytkla, že nevzal do úvahy, že částka uplatňovaná proti J. G. narostla do žalované výše proto, že náklady právního zastoupení byly splatné již v roce 1993 a původní částka narostla o úroky z prodlení. Dále že nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu k otázce předběžných opatření, konkrétně cituje nálezy sp. zn. I. ÚS 31/97 (N 69/8 SbNU 183) a sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171). Polemizovala s právním hodnocením návrhu na vydání předběžného opatření soudem prvního stupně a vyložila svoji verzi výkladu dotčených zákonných ustanovení zejména ve vztahu k výkladu otázky osvědčení, že došlo k neobvyklým majetkovým přesunům, které osvědčují důvodnou obavu, že výkon rozhodnutí byl ohrožen chováním dlužníka.
Stěžovatelka dále polemizovala se závěry odvolacího soudu. Jemu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že její jedinou osvědčenou pohledávkou proti J. G. je částka 46.797 Kč, ačkoliv v odpůrčí žalobě přesně specifikovala svoji pohledávku, kterou uplatňuje v řízení vedeném proti ní u okresního soudu ve Strakonicích. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040, ve kterém byl vysloven právní názor, že její pohledávka co do základu je po právu, a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/10 ze dne 26. 5. 2010, kterým Ústavní soud odmítl stížnost J. G. a K. H., které se dovolávaly toho, že v řízení vedeném před Nejvyšším soudem bylo zasaženo do jejich ústavně chráněných práv. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu trpí zásadní vadou, a sice nedostatečným odůvodněním. V okolnosti, že podstata odůvodnění byla vyjádřena v jediném odstavci, je podle jejího názoru "příkladným porušením principů", na nichž má stát odůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolala se přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151), a na znění zákona upravujícího náležitosti odůvodnění. Stěžovatelka navrhla zrušit obě napadená rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně chráněná práva, jak je uvedeno shora.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musil) napadená rozhodnutí zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadená rozhodnutí vykazovala rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Obecné soudy v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, odůvodnily výroky svých rozhodnutí a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti z hlediska dodržení pravidel procesu.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Z tohoto pohledu stojí mimo dosah pravomoci Ústavního soudu se zabývat výhradami stěžovatelky ohledně výkladu ustanovení §102 o. s. ř.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 221/98, na které se stěžovatelka odvolává, konstatoval, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Jestliže ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, stejně tak nemůže ochrana tohoto, kdo předběžné opatření navrhuje, dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů toho, proti komu návrh směřuje. Opak by byl porušením zásady rovnosti účastníků řízení. V postupu obecných soudů, pokud dospěly k závěru, že návrh na vydání předběžného opatření postrádal podklady a vysvětlení přiměřenosti zásahu do majetkové sféry žalovaného, nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatelky. Její argumentace uplatněná v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, do které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť úvahy obecných soudů vycházejí z textu návrhu na vydání předběžného opatření, jsou vyloženy jasně, srozumitelně a nejsou jejich svévolným výkladem.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí, které do práv a povinností účastníků nezasahuje konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních, a to zejména toho typu, o jaký se v dané věci jednalo, tedy předběžného opatření navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu. Úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného ohrožení výkonu rozhodnutí. Nárok sám tedy nemusí být prokázán nepochybně. Tyto okolnosti je soud, v rámci řízení o nařízení předběžného opatření, povinen zvážit, což se však v daném případě stalo. Ani výhrada ohledně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není relevantní. Zákonem stanovené náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí se neodvíjejí od počtu popsaných stránek. Ústavní soud upřednostňuje jasná a stručná odůvodnění a tomu odůvodnění odvolacího soudu odpovídá. Ostatně stěžovatelka svojí argumentací proti tomuto odůvodnění sama prokázala, že jeho obsahu porozuměla. Svojí polemikou ve skutečnosti brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, který se týká výkladu podústavního práva, se kterým nesouhlasí. Posouzení relevantnosti této její polemiky však jde mimo rámec přezkumu ze strany Ústavního soudu z důvodů výše uvedených. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že nebylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v čl. 36 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu