ECLI:CZ:US:2011:2.US.2604.11.1
sp. zn. II. ÚS 2604/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. M. S., advokáta, zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci králové ze dne 18. 7. 2011 č. j. 21 Co 347/2011-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví označeného pravomocného rozsudku obecného soudu pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článků 1 odst. 1 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2011 ustanoven opatrovníkem pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče umístěné V. S. Usnesením téhož soudu ze dne 28. 4. 2011 č. j. 14 L 54/2011-12 bylo řízení zastaveno, neboť V. S. dodatečně projevila souhlas s ústavním léčením, a zároveň bylo rozhodnuto, že opatrovníkovi se nepřiznává mimosmluvní odměna ani náhrada hotových výdajů. Proti posledně uvedenému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud shledal zčásti důvodným, a proto usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovateli přiznal právo na odměnu a náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 960,- Kč (napadený výrok I. v záhlaví citovaného usnesení).
Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nesprávné a protiústavní. Je přesvědčen, že má nárok na odměnu za dva úkony právní služby a dvě paušální náhrady hotových výdajů s DPH, neboť ve věci učinil dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a studium spisu. V jejich nepřiznání pak spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a prosazuje vlastní výklad ustanovení §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb.").
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací předpisů upravujících náhradu nákladů řízení ze strany obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
O výše vymezená pochybení se však v projednávané věci zjevně nejedná. Ústavní stížnost je svým obsahem pouhou polemikou s obecnými soudy o aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá vlastní názor na interpretaci jejího ustanovení §11. Aplikace a interpretace běžných zákonů včetně prováděcích vyhlášek je však výlučně věcí obecných soudů, a proto je i v daném případě na těchto soudech, aby samy posoudily, co v konkrétním případě lze považovat za úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky, a zda opatrovník učinil ve prospěch klienta úkon, za který mu dle této vyhlášky náleží odměna. Ústavní stížnost tak postrádá ústavněprávní rozměr a stěžovatel se jejím prostřednictvím u Ústavního soudu v podstatě domáhá pouze běžného instančního přezkumu, k němuž však tento soud zásadně není povolán, tím spíše že k němu nejsou povolány ani obecné soudy. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu jen ve velmi závažných případech.
Lze tedy shrnout, že v daném případě se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy právní závěry soudu z rozhodnutí, jež je řádně odůvodněno, jednoznačně vyplývají, a napadené rozhodnutí navíc není způsobilé přivodit stěžovateli závažné důsledky, se nemůže jednat o zásah do ústavně zaručených práv. Závěru odvolacího soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, že stěžovatel má právo na odměnu za jeden úkon právní služby včetně práva na paušální náhradu hotových výdajů k tomuto úkonu v částce 960,- Kč, tedy nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci zákona, ve stěžovatelově případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu