ECLI:CZ:US:2011:2.US.2619.11.1
sp. zn. II. ÚS 2619/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2011 ve věci sp. zn. 3 Tdo 83/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2010 ve věci sp. zn. 5 To 212/2010 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2010 ve věci sp. zn. 4 T 149/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 95 odst. 1 věty první Ústavy a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11.
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem pojistného podvodu dle ustanovení §210 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl dle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. K odvolání stěžovatelky (a dalších spoluobviněných) Krajský soud v Brně rubrikovaným rozsudkem zrušil ve vztahu k ní rozsudek městského soudu v plném rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou zločinem pojistného podvodu dle ustanovení §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl dle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka byla shledána vinnou zločinem pojistného podvodu, jejž měla spáchat tím, že spolu se Z. T. a J. F. po vzájemné dohodě zinscenovali dne 23. 7. 2006 v katastru obce Těrlicko (okres Karviná) dopravní nehodu se záměrem vyvolat pojistnou událost a uplatnit nárok na pojistné plnění. Takový závěr považuje stěžovatelka za justiční omyl, neboť v jejím případě zjevně nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka daného trestného činu.
Obecným soudům vytýká stěžovatelka celou řadu pochybení. Z odůvodnění napadených rozsudků dle stěžovatelky není zřejmé, ze kterých konkrétních provedených důkazů vyplývává její úmysl zinscenovat předmětnou dopravní nehodu. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 55/2001 a 1 Tz 125/2001 stěžovatelka namítá absenci řádného sdělení obvinění, s kteroužto námitkou se v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal Nejvyšší soud. Stěžovatelka dále s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 34/2006 namítá, že skutková věta neobsahuje její vztah k nepravdivě poskytnutým údajům pojišťovně. Stěžovatelka taktéž poukazuje na "nešťastné" vyloučení věci obžalovaného F. k samostatnému řízení, na nedůvodné preferování znaleckého posudku Ing. M. (oproti znaleckému posudku RNDr. S., jehož odborné vyjádření nebylo u veřejného zasedání před krajským soudem ani celé přečteno) a na opomenutí vypořádat se s její námitkou, jak mohla své poškozené vozidlo dopravit na místo zinscenované dopravní nehody.
Stěžovatelka se nadto domnívá, že předmětné nároky pojišťovny neměly být řešeny v režimu trestního práva, nýbrž měly setrvat v rámci práva soukromého (v této souvislosti poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že poškozená pojišťovna v rozporu se zásadou vigilantibus iura předmětnou škodu zjistila až tři roky po jejím vzniku); i tuto její námitku obecné soudy vůbec nebraly v potaz. Nejvyššímu soudu navíc stěžovatelka vytýká, že nevzal do svých úvah skutečnost, že se stará o dvě nezletilé děti (z nichž jedno trpí těžkým diabetem) a že žije řádným životem. Závěrem stěžovatelka předkládá úvahu, zda je možné, aby jedna složka státní moci došla k závěru, že se jednalo o zinscenovanou dopravní nehodu, pokud jiná složka státní moci již dříve tuto nehodu za inscenovanou nepovažovala a autoritativně označila viníka této dopravní nehody.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že v předmětné věci jí nebylo jakkoli prokázáno, že naplnila znaky spáchání zločinu pojistného podvodu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž zjevně přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není (viz výše) posuzovat správnost napadených soudních rozhodnutí. Předložením ústavní stížnosti, jež setrvává argumentačně na bázi práva podústavního, staví stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v soustavě obecných soudů, tedy do pozice, jež mu Ústavou svěřena nebyla; odkazy na údajně porušená ustanovení ústavního pořádku přitom bez dalšího stěžovatelčinu věc do roviny práva ústavního neposouvají.
Z množiny stěžovatelkou předložených námitek tak potenciálně ústavněprávně relevantní jsou pouze ty, jež naznačují, že obecné soudy v posuzované věci zcela excesivně dospěly ke skutkovým závěrům, jež nemají adekvátní oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud však v tomto ohledu nemůže stěžovatelce přisvědčit.
Pokud jde o otázku naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu pojistného podvodu, postačí plně odkázat na podrobné a pečlivě vypracované odůvodnění nalézacího soudu, z něhož je zřejmé, proč stěžovatelku považoval za dílčí článek rozsáhlé organizované skupiny. Staví-li stěžovatelka svoji obhajobu na tvrzení (z nějž dovozuje pro řízení o ústavní stížnosti ústavněprávní konsekvence v podobě porušení práva na spravedlivý proces), že - zjednodušeně řečeno - nemohly zinscenovat dopravní nehodu osoby, jež se dříve neznaly, postačí připomenout, že tato její skutková verze ve světle provedených důkazů neobstála. Z odůvodnění nalézacího soudu totiž jasně vyplývá, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatelka mohla znát oba zbývající účastníky fingované dopravní nehody (prostřednictvím svého bratra, bývalého dopravního policisty J. M., respektive prostřednictvím spoluobžalovaného J. M.). Neobstálo ani tvrzení stěžovatelky, že předmětné vozy nebylo možno na místo zinscenované nehody dopravit (viz str. 15 a 21 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud proto konstatuje - prizmatem ústavněprávního přezkumu - že obecné soudy provedly takové množství (byť nepřímých) důkazů, na jejichž základě dospěly ke skutkovým závěrům, jež není možno považovat za projev svévole (libovůle), jenž by odůvodňoval (ospravedlňoval) kasační zásah Ústavního soudu.
Ve vztahu ke zbývajícím stěžovatelčiným námitkám je třeba uvést, že stěžovatelka povětšinou setrvává v rovině tvrzení, a ani nenaznačuje, na základě čeho by případná pochybení obecných soudů (absence řádného sdělení obvinění, neuvedení stěžovatelčina vztahu k nepravdivě poskytnutým údajům pojišťovně ve skutkové větě, vyloučení věci obžalovaného F. k samostatnému řízení, nepřečtení celého odborného vyjádření RNDr. S.) měla mít ústavněprávně relevantní dopad do jejích práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že ani případné pochybení obecného soudu bez dalšího nezakládá protiústavnost jeho rozhodnutí. Přitom platí, že stěžovatelka zastoupená advokátem by měla být schopna své stížnostní námitky adekvátně artikulovat, byť se s jejich ústavněprávní kvalifikací může i mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).
Pouze nad rozhodný rámec je možné poznamenat následující. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud nebral v potaz její dosavadní bezúhonnost, resp. vzornou péči o dvě děti, zjevně přehlíží, že tato námitka není podřaditelná pod žádný dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu (obdobně jako námitka absence řádného sdělení obviněni); směřovala-li stěžovatelka tuto námitku vůči soudům první a druhé instance, postačí připomenout, že nalézací i odvolací soud namítanou skutečnost zjevně reflektovaly ve výměře (a druhu) stěžovatelce uloženého trestu.
Případným není ani tvrzení stěžovatelky, že jedna složka státní moci nemůže dospět k závěru o zinscenování dopravní nehody, pokud byl jinou složkou státní moci již označen viník této dopravní nehody; taková úvaha by nutně musela vést k závěru, že samo určení viníka dopravní nehody - jež je ve své podstatě inherentní každé dopravní nehodě - automaticky vylučuje možnost pozdější indikace jejího zinscenování, čímž by konsekventně byly vyloučeny jakékoliv trestněprávní důsledky jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty pojistného podvodu v kontextu škody vzniklé při dopravní nehodě.
Ke stěžovatelčině poukazu na opožděnou reakci poškozené pojišťovny Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu, dle nějž taková reakce odpovídá charakteru trestné činnosti, jež většinou koresponduje s existencí organizované skupiny, zasahující taktéž pracovníky daného pojišťovacího ústavu (i v tomto bodě je vhodné odkázat na odůvodnění nalézacího soudu).
Má-li konečně stěžovatelka za to, že nároky poškozené pojišťovny měly být projednávány v režimu civilního, nikoliv trestního práva, je vhodné připomenout, že řada skutkových podstat (viz např. část druhá hlavy páté trestního zákoníku) nevylučuje souběh trestního a občanskoprávního řízení; tento souběh může ostatně právě v případě dopravních nehod doplnit i řízení správněprávní.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tedy neshledal tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu