ECLI:CZ:US:2011:2.US.2622.10.1
sp. zn. II. ÚS 2622/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelů P. Č. a M. Č., zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 50 To 342/2010 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 6. 2010 sp. zn. 1 T 90/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Jsou přesvědčeni, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.
Napadeným rozhodnutím krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnosti stěžovatelů proti v záhlaví označenému usnesení, kterým soud prvního stupně podle §71 odst. 5 tr. řádu (v usnesení soud nesprávně uvedl odst. 4 a 6) rozhodl o ponechání stěžovatelů ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu a že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatelů nepřijímá.
Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že v napadených usneseních neuvedly jedinou konkrétní skutečnost či zjištění, že by v údajné trestné činnosti mohli či dokonce chtěli pokračovat. Jejich závěry jsou dle jejich názoru založeny na pouhých spekulacích a domněnkách. V tomto ohledu poukazují na konstatování okresního soudu, že vyhrocené vztahy mezi stěžovateli a poškozenými povedou stěžovatele k tomu, aby se pokusili svůj záměr dokončit, a že stěžovatelé nejsou natolik věrohodnými osobami, aby bylo možno učinit závěr, že jejich propuštěním nebude ohrožen zájem chráněný trestním zákonem, přičemž tyto závěry zpochybňují podrobnými argumenty. Tvrzení, že se jedná o naplnění znaků zvlášť závažného trestného činu, není podloženo žádným listinným důkazem. Zpochybňují též reakci prvostupňového soudu na skutečnost, že stěžovatelka je těhotná, a jeho postup v této záležitosti. Soudu zejména vytýkají, že nereagoval na námitku stěžovatelky, že Vězeňská služba ČR jí odmítla vydat zprávu o zdravotním stavu, a poukazují na usnesení téhož soudu ze dne 6. srpna 2010, kterým byla propuštěna z vazby na svobodu s tím, že gravidita byla lékařským potvrzením známa soudu již nejméně od poloviny měsíce června a jednalo se o rizikové těhotenství. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že shodné spekulace se dopustil i odvolací soud. Upozorňují, že v doplnění stížnosti předložili odborné vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, z něhož je patrno, že se v případě stíhaného jednání nemůže jednat o právní kvalifikaci dle obžaloby, jakož i protokol z hlavního líčení, kde dva ze tří zásadních svědků nepotvrdili skutečnosti z přípravného řízení, čímž chtěli poukázat na povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat v každém stadiu řízení, zda se skutek stal, spáchali jej obžalovaní a zda nese znaky žalovaného trestného činu. Soud však pro stěžovatele nejpříznivější variantu vyplývající z posudku nepřipustil. Pokud jde o graviditu stěžovatelky, odvolací soud zcela pominul zprávu, která vyvrací tvrzení, že ve vězeňské službě lze odpovídající péči poskytnout.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil soudce Okresního soudu v Sokolově JUDr. Milan Tomeš. Ve vyjádření informoval Ústavní soud o tom, že stěžovatelé již byli propuštěni z vazby na svobodu, podrobně reagoval na jednotlivé výtky stěžovatelů a zopakoval podstatnou část své argumentace vysvětlující úvahy, které okresní soud k jeho postupu a rozhodnutí ve věci vedly.
Za Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti vyjádřil JUDr. Milan Suk, předseda senátu, který odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud zaslal vyjádření obou soudů právnímu zástupci stěžovatelů k replice, který ve stanovené lhůtě na výzvu Ústavního soudu nereagoval.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i spisu vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 90/2010, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Jsou to tedy především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zpochybňují závěry soudů ohledně důvodnosti vazby. Podrobnou polemikou se závěry soudů navazují na argumenty uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a tvrdí, že svým postupem soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces.
Tvrzení stěžovatelů však nelze přisvědčit. Z napadených usnesení je patrno, že soudy se dostatečně zabývaly tím, zda vazební důvod trvá. Rozhodnutí obsahují konkrétní, soudy řádně zhodnocené skutečnosti, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. c) trestního řádu. Soudy v nich reagují na jednotlivé argumenty uplatněné stěžovateli při výsleších, které se konaly dne 7. 6. 2010 za přítomnosti jejich obhájce, i ve stížnosti a v odůvodněních svých usnesení se s nimi vypořádaly. Rovněž zkoumaly, zda nedošlo k takové změně situace (tj. že stěžovateli předestřené skutečnosti jsou natolik zásadní), že by bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu. Konkrétně pokud stěžovatelé poukazují na posun v důkazní situaci a v souvislosti s tím na chybnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, lze pro stručnost odkázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2623/10, v němž Ústavní soud posuzoval ústavnost rozhodnutí obecných soudů o žádosti stěžovatelů o propuštění z vazby a v němž se k této otázce již podrobně vyjádřil. Rozhodnutí soudy řádně a srozumitelně odůvodnily a jejich závěry jsou logické a vnitřně konzistentní. Skutečnost, že stěžovatelé svými argumenty nepřesvědčili orgány činné v trestním řízení o tom, že nejsou důvody, aby byli ponecháni ve vazbě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud neshledává opodstatněnou ani námitku týkající se zdravotního stavu stěžovatelky v souvislosti s jejím těhotenstvím. Je třeba připomenout, že těhotenství samo o sobě nevylučuje vzetí do vazby a její výkon a je povinností státu zajistit obviněnému během výkonu vazby náležitou lékařskou péči (viz §18 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů). Jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, stěžovatelce byla odpovídající zdravotní péče zajištěna, o čemž svědčí lékařské zprávy z jednotlivých gynekologických vyšetření založené ve spise, jakož i protokol o výpovědi stěžovatelky z hlavního líčení ze dne 17. 6. 2010. Pokud stěžovatelé tvrdí, že soudu bylo nejméně od poloviny měsíce června známo, že "se jedná o rizikové těhotenství a nemožnost poskytování lékařské péče ve vězeňských zařízeních, potažmo i skutečnost nebezpečnosti ohrožující její zdraví setrváním ve vězeňských zařízeních", nic takového ze soudního spisu nevyplývá. Dne 14. 6. 2010 sice byla soudu prvního stupně prostřednictvím Vězeňské služby ČR, věznice Ostrov doručena kopie dokladu oblastní lékařské komise č. 2 se sídlem v Plzni původně adresovaného Okresnímu soudu v Karlových Varech a v části věc nadepsaného "Upozornění na závažný zdravotní stav obviněné, návrh na propuštění z vazby", avšak v jeho zdůvodnění bylo pouze potvrzeno těhotenství ve stáří 19 + 3 týdne. Jiné odůvodnění doklad neobsahoval. Na základě této informace soud prvního stupně začal opatřovat další zprávy o zdravotním stavu stěžovatelky, z nichž ale v době, kdy soudy rozhodovaly o ponechání stěžovatelů ve vazbě, nebylo možno učinit jiný závěr, než že stěžovatelka je těhotná a že těhotenství probíhá normálně (např. č. l. 540). Nelze též pominout, že stěžovatelé měli možnost soud upozornit, že předchozí těhotenství stěžovatelky bylo rizikové a vyústilo v předčasný porod i na případné zdravotní komplikace v žádosti o propuštění z vazby ze dne 20. 5. 2010, resp. ve stížnosti proti rozhodnutí soudu o ní, při výslechu dne 7. 6. 2010, u hlavního líčení (k tomu viz č. l. 464), jakož i ve stížnosti proti napadenému rozhodnutí okresního soudu o ponechání stěžovatelů ve vazbě, což však neučinili.
V postupu soudů v projednávané věci tedy nebylo zjištěno porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně zaručených práv a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu