ECLI:CZ:US:2011:2.US.2622.11.1
sp. zn. II. ÚS 2622/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2662/2009-515 ze dne 31. května 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 358/2006-362 ze dne 9. října 2007, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 44/94-286 ze dne 9. května 2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva vnitra a 2) V. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 2. září 2011 a doplněnou podáním ze dne 16. září 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo vedlejší účastnici řízení ad 1) uloženo nahradit na určitých místech určitého trestního spisu údaj "T. H." údajem "T. P.". Dále se domáhal, aby bylo určeno, že provedení prohlídky domu na adrese bydliště stěžovatele a vstup na pozemek kolem tohoto domu byly ze strany policejních orgánů nezákonné, aby bylo vedlejší účastnici řízení ad 1) uloženo zdržet se užívání a nakládání s obrazovými snímky, jejich kopiemi a filmovým negativem zachycujícími podobu stěžovatele pořízené při výše uvedené prohlídce (resp. je zničit). Dále se domáhal, aby bylo určeno, že zadržením stěžovatele provedené vedlejším účastníkem řízení ad 2) jako vyšetřovatelem, byla neoprávněně omezena osobní svoboda stěžovatele, aby bylo určeno, že osobní prohlídka stěžovatele vedlejším účastníkem řízení ad 2) byla nezákonná a jejím provedením bylo neoprávněně zasaženo do jeho osobní nedotknutelnosti, práva na ochranu cti, lidské důstojnosti, soukromého života a projevů osobní povahy. Konečně se stěžovatel domáhal určení, že nátlak vedlejšího účastníka řízení ad 2), aby stěžovatel vzal zpět návrh na vydání předběžného opatření na ochranu osobnosti, resp. stížnosti, podněty a oznámení, ve kterých tvrdil, že se na něm vedlejší účastník řízení ad 2) dopustil nezákonného jednání, bylo porušeno jeho právo petiční, na ochranu cti, lidské důstojnosti, soukromého života a projevů osobní povahy. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Usnesením dovolacího soudu pak bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že postup a rozhodnutí obecných soudů představuje pouze sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti, navíc takové, které vůbec nerespektuje ani nálezy sp. zn. IV. ÚS 376/2000 (N 78/22 SbNU 161), sp. zn. I. ÚS 310/05 (N 211/43 SbNU 357), sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115), sp. zn. II. ÚS 247/07 (N 101/45 SbNU 409), sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627) a sp. zn. I. ÚS 2884/08 (N 60/52 SbNU 591). Konkretizuje, že šlo jednak o to, že v určité trestní věci vystupovala pod jeho identitou neoprávněně jiná osoba. Dále tvrdil, že jeho zadržení bylo provedeno v rozporu s §75 trestního řádu, jeho osobní prohlídka byla provedena v rozporu s §83b a 84 trestního řádu, prohlídka jím užívaných prostor a pozemků byla opakovaně provedena v rozporu s §83a a 160 odst. 3 a 4 trestního řádu, jeho fotografování bylo provedeno v rozporu s §160 odst. 3 a 4 trestního řádu a s §12 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, a byly všechny provedeny v rozporu s §2 odst. 4 věty druhé a 52 trestního řádu, neboť jimi bylo zasahováno do jeho základních práv a svobod. Konečně stěžovatel tvrdil, že soukromá aktivita vedlejšího účastníka řízení ad 2), spočívající v nepřípustném nátlaku, kterým omezoval jeho svobodu rozhodování a bránil mu ve výkonu petičního práva, byla natolik excesivní, že z ní nelze dovozovat odpovědnost státu.
3. Obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhl k prokázání svých tvrzení, zejména nebyl proveden jeho výslech a výslech vedlejšího účastníka řízení ad 2), (případně dalších úředních osob) k průběhu osobní prohlídky, a dále výslech svědkyně I. M. zejména k průběhu prohlídky v místě bydliště stěžovatele a k jeho fotografování. Namísto spisu Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. Kv 86/93 se spokojily s bezobsažnou zprávou uvedeného orgánu, že podle interních předpisů nelze dozorový spis zapůjčit. Soud prvního stupně namísto dozorování ve věci osobní prohlídky vedl písemné "quasi-dokazování", když se dotázal vedlejší účastnice řízení ad 1) na okolnosti a průběh zadržení a osobní prohlídky, kdo tomu byl přítomen a o jaké písemnosti nalezené při osobní prohlídce se jednalo. Potom se spokojil s takto získaným písemným vyjádřením, které je do značné míry bezobsažné, a navíc se stěžovatel o jeho existenci dozvěděl až při nahlížení do spisu dne 6. dubna 2009, tedy po pravomocném ukončení věci. Nalézací soud tedy neprovedl navrhované důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu, přesto dospěl k závěru, že tvrzené zásahy stěžovatel neprokázal.
4. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem obecných soudů, že jim nepřísluší přezkoumávat úřední postup orgánů činných v trestním řízení. Uzavírá, že k žalovaným zásahům došlo v době neexistence zákona č. 160/2006 Sb., tudíž neměl možnost podat žalobu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu v režimu zákona o odpovědnosti státu. K tomu měly podle stěžovatele obecné soudy při výkladu §13 občanského zákoníku přihlédnout.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. V posuzovaném případě je zcela zřejmé, že zejména soud prvního stupně postupoval důsledně v souladu s procesním předpisem, když nejprve skrze výzvy adresované účastníkům k doplnění tvrzení, vyprecizoval předmět sporu tak, aby na tomto základě pak dospěl k rozhodnutí, zda bude dokazování vůbec prováděno a v jakém rozsahu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak výslovně uvedl, že stěžovatelem navržené důkazy neprováděl pro jejich nadbytečnost. Je přitom zcela v kompetenci obecného soudu vymezené ústavním pořádkem, aby v zájmu účelu řízení rozhodl o tom, zda a jaké z navržených důkazů budou provedeny, a aby toto své rozhodnutí zřetelně vyložil (srov. sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51; aj.). Bylo by naopak bezvýznamným a zatěžujícím formalismem, pokud by obecné soudy byly povinny provést v řízení všechny navržené důkazy, jak se toho stěžovatel v podstatě domáhá. Pokud stěžovatel v rámci uvedené námitky tvrdí, že se o doplňujícím tvrzení vedlejšího účastníka řízení ad 1) dozvěděl teprve při nahlédnutí do spisu po právní moci rozhodnutí, tak pomíjí, že uvedené doplňující tvrzení je v rámci úvah o skutkových tvrzeních zmíněno již v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (s. 5 a 6).
8. Obecné soudy všech stupňů zaujaly názor, že to nejsou soudy rozhodující v osobnostních věcech, kdo má rozhodovat o tom, zda určitý úkon či rozhodnutí v trestním řízení bylo rozporné se zákonem. Odvolací soud tuto tezi podepřel i právním názorem Ústavního soudu, obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 299/03 (ze dne 2. března 2004), a dlužno dodat, že tento právní názor rozhodně není ojedinělý (usnesení sp. zn. II. 202/05 ze dne 22. února 2006 a sp. zn. III. ÚS 274/07 ze dne 24. července 2008 aj.) a ani stěžovatelem uváděné nálezy s ním nejsou v rozporu. V posledně uvedených jde totiž o řešení náhrady nemajetkové újmy za zásah do práv v důsledku rozhodnutí, která byla následně pro nezákonnost či neústavnost zrušena. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná, protože nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení zde byla toliko v rovině tvrzení stěžovatele.
9. Pokud jde o tvrzení o nátlaku vedlejšího účastníka řízení ad 2), tak to nebylo obecnými soudy posuzováno v rovině úřední účinnosti, jak stěžovatel tvrdí. Naopak bylo důsledně posuzováno jako jednání jednotlivce a tvrzení stěžovatele bylo shledáno vykonstruovaným pro okolnosti, které soud prvního stupně podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí (s. 7).
10. S ohledem na to vše Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu