ECLI:CZ:US:2011:2.US.2632.11.1
sp. zn. II. ÚS 2632/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. června 2011 sp. zn. 22 Cdo 2915/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2009 sp. zn. 25 Co 2/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článcích 11 odst. 4, 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Rakovníku zrušil rozsudkem ze dne 8. 10. 2008 č. j. 7C 48/2007-248 podílové spoluvlastnictví k rodinnému domu č. p. 265 a specifikovaným pozemkům a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek prodeje se rozdělí mezi jednotlivé žalobce a žalovaného (stěžovatel) podle výše spoluvlastnických podílů. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil s tím, že upravil označení nemovitostí dle aktuálního stavu zápisu v katastru nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval v dovolání namítanou procesní vadou, která měla spočívat ve změně obsazení senátu při druhém jednání odvolacího soudu a jíž měl být odňat svému zákonnému soudci, jakožto procesní vadou zásadního právního významu. Zastává názor, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví prodejem věci a rozdělením výtěžku mezi spoluvlastníky podle ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku je vyvlastněním ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. III. ÚS 102/1994 tvrdí, že odvolací soud jej svým potvrzujícím rozsudkem zbavil vlastnického práva, a to nikoli ve veřejném zájmu, ale v soukromém zájmu žalobců a za nepřiměřenou náhradu, která mu neumožňuje podle místních podmínek obstarat si obdobnou věc za cenu obvyklou v daném místě a čase. Rovněž namítá, že soudy prvního i druhého stupně se vůbec nezabývaly možností kvalifikovat postup žalobců jako jednání v rozporu s dobrými mravy z pohledu ustanovení §142 odst. 2 občanského zákoníku a možnost aplikace citovaného ustanovení v odůvodnění svých rozhodnutí nehodnotily.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i jejích příloh, stěžovatel se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jejichž přehodnocení se u Ústavního soudu domáhá. Tímto však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 48/2007 Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování a zjišťování skutkového stavu, který soudy opravňoval k přijetí rozhodnutí. Při svém rozhodování soudy vycházely ze zjištění, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o zrušení podílového spoluvlastnictví, na jehož základě dospěly ke shodnému závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. K volbě způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví je nutno konstatovat, že soudy obou stupňů při svých úvahách zcela respektovaly ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku upravující závazné pořadí, v němž mohou být tyto způsoby použity, při vědomí, že prodej věci a rozdělení výtěžku lze zvolit teprve v případě, kdy jiný způsob vypořádání není ve věci možný. Zejména odvolací soud se postupně detailně zabýval jednotlivými zákonem stanovenými způsoby vypořádání včetně vytvoření bytových jednotek ve společné nemovitosti dle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, a možností jejich použití v dané věci, přičemž nemohl pominout, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, vztahy mezi účastníky jsou komplikované a ohledně hospodaření se společnou věcí nejsou schopni dohody, nikdo neprojevil zájem o přikázání vlastnictví a žádný ze žalobců nesouhlasil s rozdělením domu na jednotky.
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud své úvahy vyčerpávajícím způsobem vysvětlil a dle názoru Ústavního soudu z něj jednoznačně vyplývají důvody, pro které se v dané situaci ve shodě se soudem prvního stupně přiklonil ke způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví prodejem nemovitostí a rozdělením jeho výtěžku podle spoluvlastnických podílů. Rovněž se pečlivě zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v průběhu řízení včetně posouzení existence důvodů zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno žalobu zamítnout (str. 4 napadeného rozsudku), jakož i otázky, zda postup žalobců v řízení není v rozporu s dobrými mravy (str. 5 napadeného rozsudku), na něž reagoval ve svém rozsudku. Na odůvodnění odvolacího soudu, jemuž nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu ničeho vytknout, proto Ústavní soud plně odkazuje.
K námitce stěžovatele týkající se aplikace §142 odst. 2 občanského zákoníku lze pouze pro úplnost dodat, že citované ustanovení představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, jejíž vymezení zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají okolnosti daného případu. Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele svědčící pro zamítnutí žaloby a v odůvodnění svého rozsudku vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho postup detailně přezkoumával.
K stěžovatelem zpochybněné úvaze dovolacího soudu ohledně přípustnosti podaného dovolání, je třeba zdůraznit, že posouzení, zda dovolatelem nastolená otázka je otázkou zásadního právního významu, je primárně úkolem Nejvyššího soudu, a Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou jeho úvahu zásadně nepřezkoumává. Ústavní soud svůj přezkum zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených ústavním pořádkem (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). V projednávané věci posoudil dovolací soud nepřípustnost dovolání v souladu se svojí ustálenou judikaturou a své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil, a to jak ve vztahu k námitce týkající se způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak ve vztahu k námitce ohledně rozdílného obsazení senátu, a nelze mu tedy vytknout porušení zásad spravedlivého procesu zakotvených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny.
Argumentaci porušením článku 11 odst. 4 Listiny je nutno odmítnout s tím, že danou právní situaci nelze pod citovaný článek podřadit, neboť zásada v něm upravená dopadá na nucené odejmutí či omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, a nikoli na soukromoprávní institut podílového spoluvlastnictví. Situace řešená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/1994 je skutkově odlišná od nyní posuzované, stěžovatelův odkaz na citovaný nález tedy není případný.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu