ECLI:CZ:US:2011:2.US.2636.11.1
sp. zn. II. ÚS 2636/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. K. B., zastoupené matkou K. K., právně zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2011 sp. zn. 23 Co 246/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka výše uvedené rozhodnutí obecného soudu. Podle stěžovatelky byla napadeným usnesením porušena její práva zaručená ústavním pořádkem, která jsou zakotvena v čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se domnívala, že napadeným usnesením bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na právní pomoc a přiznání přiměřené výše náhrady nákladů zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. ledna 2011 (21 E 395/2010-13) a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v nesprávné výši jen 3 720,- Kč, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tím mělo být zasaženo do vlastnických práv stěžovatelky zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 a čl. 28 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí nebylo přiznáno právo na přiměřenou náhradu nákladů řízení a odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §12 odst. 1 písm. a) bod 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., které posoudil jako specifický nárok upravený zákonem o rodině, u něhož se již v nalézacím řízení určuje výše odměny podle §7 písm. b) advokátního tarifu. Dle tvrzení stěžovatelky lze toto ustanovení použít jen v případech, kdy není možné určit výši nákladů řízení dle §3 až §6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nesprávně analogicky vyvodil z úpravy obsažené ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, že se nejedná o peněžitou částku, ale jde o nárok nezletilého dítěte na výživné, aniž by vzal v úvahu, že tyto předpisy slouží jinému účelu než vyhláška č. 484/2000 Sb. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud by zákonodárce zamýšlel vytvořit speciální právní úpravu pro určení výše nákladů řízení ve věci vymožení výživného pro nezletilé dítě, výslovně by to ve vyhlášce č. 484/2000 Sb. uvedl.
Stěžovatelka namítala, že odvolací soud svévolně aplikoval zákon a nerespektoval výklad zákona podústavního a nezohlednil ani to, že se jedná o sankční povahu exekučního řízení. Dále argumentovala nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 712/01 a navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušil.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u. ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by obecný soud při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva vybočil z ústavních kautel. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s rozhodnutím obecného soudu o výši náhrady nákladů odměny advokáta stěžovatelky.
Odvolací soud k odvolání povinného (otce stěžovatelky) přezkoumal splnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Obecné soudy rozhodly, že je předběžně vykonatelný rozsudek (9 P 244/2009-92) k plnění výživného pro nezletilé dítě a nařídily výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného v souladu s ustanovením §162 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud však vyhověl odvolání povinného v části, ve které směřovalo do výroku o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (23 Co 246/2011-42) usnesením ze dne 27. června 2011 ve věci výkonu rozhodnutí pro výživné spočívající ve srážkách ze mzdy povinného změnil výrok o nákladech řízení. V posuzované věci se sice jedná o vymožení peněžité částky, avšak předmětem vymáhaného plnění je výživné pro nezletilé dítě. Proto odměnu stanovil dle §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3 720,- Kč [soud stanovil odměnu advokáta stěžovatelky ve výši 2 500,- Kč dle §12 odst. 1 písm. a) bodu 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a připočetl dva režijní paušály 300,- Kč dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a 20 % DPH ].
Stěžovatelka má v ústavní stížnosti za to, že v exekučním řízení bylo vymáháno plnění v penězích, a proto odměna advokáta měla být stanovena jako ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky. Ústavní soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že mu nepřísluší výklad podzákonných předpisů nebo přezkum tohoto výkladu provedeného obecnými soudy, pokud jeho výsledkem není exces výrazně porušující základní ústavou garantovaná práva a svobody. V daném případě však takovou situaci neshledal a naopak výklad podzákonných předpisů použitých pro stanovení výše náhrady nákladů řízení včetně právního zastoupení považuje za souladný s platným právním řádem, přičemž odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ve věci stěžovatelky sice bylo předmětem řízení vymožení peněžité částky, ale jedná se o výživné pro nezletilé dítě, které je specifickým nárokem upraveným zákonem o rodině, tedy i v nalézacím řízení o výživném náleží advokátu odměna dle §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. V exekučním řízení pak je třeba obdobně stanovit odměnu dle §12 odst. 1 písm. a) bod 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. jako splnění jiné povinnosti. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že pokud je v exekučním řízení vymáhán nárok dle zákona o rodině, nelze použít ustanovení pro výpočet odměny jako u peněžitého plnění.
Ústavní soud má tedy za to, že obecný soud, v případě určení výše odměny advokáta stěžovatelky v exekučním řízení postupoval v souladu se zákonnou úpravou, své závěry v napadeném usnesení řádně a srozumitelně odůvodnil (§157, §169 o. s. ř.), a proto v jeho postupu Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavních práv. Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 712/01, kterým stěžovatelka argumentovala v ústavní stížnosti, se netýkal srovnatelné skutkové nebo právní situace, a proto jej nelze v daném případě použít.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu