ECLI:CZ:US:2011:2.US.2643.10.1
sp. zn. II. ÚS 2643/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Jungmannova 742/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1071/2009-167 ze dne 22. 6. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 551/2008-103 ze dne 23. 10. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Stěžovatel namítá pochybení soudu při doručování napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Soud totiž uvedený rozsudek doručoval nejprve obecnému zmocněnci, jemuž však již v té době byla vypovězena plná moc, posléze jej pak doručil právnímu zástupci, který byl stěžovatelem zmocněn toliko pro dovolací řízení. Přestože byl na tento nesprávný postup stěžovatelem upozorněn, soud na rozsudku vyznačil právní moc. Stěžovateli proto nezbylo, než podat dovolání, i když mu nebyly zcela známy důvody odvolacího rozhodnutí. Byla mu tak odňata možnost své dovolání řádně odůvodnit. Přes výtku v dovolání o nedoručení napadeného rozsudku dovolací soud jeho dovolání odmítl, aniž by doručení v předchozím řízení zkoumal. Je zjevné, že stěžovateli nikdy nebylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno, proto nemohlo nabýt právní moci a vykonatelnosti. Výše uvedeným jednáním mu tak byla odňata možnost se stanoveným postupem domáhat svého práva u soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že druhý účastník požaduje na základě uvedených rozhodnutí nařízení exekuce, stěžovatel žádá o odložení jejich vykonatelnosti. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2011, stěžovatel na dokreslení situace upozorňuje na to, že až na základě rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení o nařízení exekuce, se dozvěděl, že mu měl být rozsudek odvolacího soudu vydaný v nalézacím řízení doručen dne 13. 5. 2009. Stěžovatel však tvrdí, že podpis a jeho jméno na doručence je napsáno jiným způsobem, než je u stěžovatele obvyklé, a setrvává na stanovisku, že mu předmětné rozhodnutí dosud nebylo řádně (účinně) doručeno.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 12 C 36/2007, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 30. 4. 2008 č. j. 12 C 36/2007-78, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 6. 2008, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků (stěžovatele a žalované J. Č.) k nemovitostem specifikovaným ve výroku, tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, kterému uložil povinnost zaplatit žalované 2.200.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud dalším napadeným rozhodnutím toto dovolání odmítl, neboť neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Pokud jde o napadený postup při doručování rozhodnutí odvolacího soudu, ze soudního spisu vyplývá, že předmětný rozsudek byl prostřednictvím soudu prvního stupně doručen obecnému zmocněnci stěžovatele, který jej převzal dne 3. 12. 2008. Na upozornění stěžovatele, že ho uvedený zmocněnec již v době doručování nezastupoval, o čemž soud řádně informoval, bylo do spisu dodatečně založeno podání stěžovatele, doručené soudu dne 13. 11. 2008, jímž soudu sdělil, že zmocněnci odvolal procesní plnou moc a že si jiného zástupce prozatím nevolí. Dne 22. 12. 2008 došlo soudu sdělení advokáta Mgr. Lukáše Pecha, že převzal zastoupení stěžovatele ve věci podání dovolání, s připojenou plnou mocí ze dne 13. 12. 2008, udělenou ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře č. j. 15 Co 551/2008-103. Na to soud předmětné rozhodnutí odvolacího soudu doručil uvedenému advokátovi, který je převzal 23. 1. 2009. Dne 26. 1. 2009 bylo okresnímu soudu doručeno dovolání stěžovatele, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 16. 3. 2009. Nejvyšší soud vydal dne 2. 4. 2009 rozhodnutí, jímž odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a dne 4. 5. 2009 dal pokyn k doručení tohoto rozsudku stěžovateli. Z příslušné doručenky (potvrzující doručení zásilky určené do vlastních rukou adresáta) vyplývá, že stěžovatel nebyl zastižen a proto byla zásilka dne 12. 5. 2009 uložena na poště, kde si ji stěžovatel na základě výzvy dne 13. 5. 2009 vyzvedl, což ztvrdil svým podpisem. Následně (dne 22. 6. 2010) dovolací soud vydal své odmítací usnesení.
Po zvážení stížnostních námitek a prostudování obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel namítá, že pochybením soudů při doručování rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho nedoručením stěžovateli, mu byla odňata možnost řádně odůvodnit dovolání. Nesprávným vyznačením doložky právní moci a vykonatelnosti pak soudy umožnily nařídit proti němu exekuci, ačkoli mu rozhodnutí dosud nebylo účinně doručeno a nemohlo tak nabýt právní moci.
Ústavní soud na jedné straně musí přisvědčit stěžovateli v tom, že soud prvního stupně v souvislosti s doručováním rozsudku odvolacího soudu opakovaně chyboval, když přes výslovné oznámení stěžovatele, že již není zastoupen obecným zmocněncem, tomuto zástupci doručoval. Přestože soud své pochybení uznal, nenapravil je ani svým následným postupem, kdy doručoval zástupci, zvolenému stěžovatelem pro účely podání dovolání. Přesto nelze ústavní stížnosti vyhovět, neboť samotnými napadenými rozhodnutími, jejichž zrušení stěžovatel navrhuje, k zásahu do tvrzeného práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření, ale především z hlediska naplnění možnosti stěžovatele uplatnit v řízení svá subjektivní práva, což stěžovatel podáním dovolání učinil, přičemž dovolací soud jeho dovolání také řádně přezkoumal. Pokud stěžovatel nyní namítá, že dovolání nemohl řádně zdůvodnit s ohledem na okolnost, že mu v době sepisu tohoto mimořádného opravného prostředku nebyly známy důvody rozsudku odvolacího soudu, protože mu nebyl účinně doručen, Ústavní soud upozorňuje na to, že jeho právní zástupce, kterého zmocnil právě pro zastupování v dovolacím řízení, měl uvedený rozsudek k dispozici od 23. 1. 2009 a nic mu nebránilo, aby po seznámení s jeho odůvodněním podané dovolání ještě ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. doplnil o další argumentaci. Nejvyšší soud totiž o podaném dovolání rozhodl až 22. 6. 2010, tedy více než rok poté, co dal sám pokyn k doručení napadeného rozsudku stěžovateli, který ho dle doručenky vylepené ve spisu osobně převzal dne 13. 5. 2009. Stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na soudní ochranu tak postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.
Další stěžovatelova námitka spočívající v tvrzení, že mu napadené rozhodnutí nebylo účinně doručeno ani dne 13. 5. 2009, neboť podpis na příslušné doručence neodpovídá způsobu, jak se skutečně podepisuje, je rovněž neopodstatněná, neboť za situace, kdy byl předmětný rozsudek stěžovateli doručen do vlastních rukou, což bylo prokázáno vyplněnou a podepsanou doručenkou, která má charakter veřejné listiny, neměl Nejvyšší soud žádné pochybnosti o řádném způsobu doručení. Stěžovatel ostatně může kdykoli během probíhajícího exekučního řízení namítat, že exekuční titul se dosud nestal vykonatelným, což je v případě, že prokáže, že mu nebyl předmětný rozsudek doručen, důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené, neshledal ve vztahu k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zrušující zásah, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu