ECLI:CZ:US:2011:2.US.2663.11.1
sp. zn. II. ÚS 2663/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem Žižkovo nám. 2, 792 01 Bruntál, směřující proti části usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2011 č. j. 8 Co 158/2011-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení části shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, konkrétně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku o náhradě nákladů před soudem odvolacím. Tvrdí, že těmito výroky bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován o zaplacení pohledávky ve výši 59.909,81 Kč za situace, kdy sám měl proti žalobkyni pohledávku ve výši 69.000 Kč. Tuto svoji pohledávku platně započetl proti pohledávce žalobkyně ve chvíli, kdy již bylo rozhodnuto soudem prvního stupně o povinnosti zaplatit pohledávku žalobkyně, ale kdy ještě probíhalo odvolací řízení na základě stěžovatelem podaného odvolání. Žalobkyně reagovala na započtení pohledávky zpětvzetím žaloby a návrhem na přiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil a rovněž navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Za této situace rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně nově rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na ně nemá nárok žádný z účastníků řízení. Pokud jde o povinnost stěžovatele zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně, odůvodnil své rozhodnutí ustanovením §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") věta druhá. Nepřiznání nákladů odvolacího řízení opřel o ustanovení §150 o. s. ř., přičemž okolnosti mimořádného zřetele hodné spatřoval ve specifické procesní situaci nastalé tím, že k zápočtu došlo za situace, kdy již řízení bylo koncentrováno, a tudíž by k výzvě k započtení nemohlo být přihlíženo. Řízení pro žalovanou částku tedy bylo zastaveno jen proto, že žalobkyně výzvu akceptovala a žalobu vzala zpět.
Stěžovatel proti oběma nákladovým výrokům brojí podanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že svým chováním procesně zavinil zpětvzetí žaloby. Tvrdí, že zastavení řízení bylo výhradně důsledkem zpětvzetí žaloby stranou žalující, a úspěšný proto v řízení měl být on. Nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi může mít oporu pouze v ustanovení §150 o. s. ř., ale žádné ustanovení neumožňuje přiznat náhradu nákladů neúspěšnému žalobci, jako to podle názoru stěžovatele učinil odvolací soud, který podle jeho názoru rozhodl contra legem. Ač stěžovatel napadá i výrok o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků, žádnou argumentaci k tomuto návrhu v textu ústavní stížnosti neuvedl. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces a čl. 90 Ústavy a čl. 96 odst. 1 Listiny (jde o zřejmou písařskou chybu a je míněn čl. 36 Listiny) a v rozsahu výše uvedeném napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Krajského soudu v Ostravě způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí argumenty, se kterými se Krajský soud v Ostravě vypořádal; tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
Vzhledem k tomu, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu