ECLI:CZ:US:2011:2.US.2666.11.1
sp. zn. II. ÚS 2666/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 28 Cdo 477/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 24 Co 398/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2006 sp. zn. 11 C 125/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 9. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutími soudů I. a II. stupně pak mělo být podle stěžovatelky též porušeno základní právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny, a také její ústavně zaručené právo, jakožto územního samosprávného celku, mít vlastní majetek ve smyslu čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že proti napadeným rozhodnutím hodlá podat žalobu pro zmatečnost, jež byla doručena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 19. 9. 2011, jak Ústavní soud zjistil dotazem k obvodnímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že byla-li proti napadenému rozhodnutí podána též žaloba pro zmatečnost, lze ústavní stížnost projednat až poté, co bude skončeno řízení o této žalobě. V daném případě je nutné do tohoto okamžiku ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Povinnost vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znamená "vyčerpat" i ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě požadovaného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (žaloby pro zmatečnost). Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nastíněná situace v dané věci však nenastala. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, kterou tak považuje za procesní prostředek, jehož využitím chce ochránit svá práva. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za předčasnou. Směřuje totiž proti rozhodnutí odvolacího soudu, které však není rozhodnutím o posledním prostředku, jež zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem ke skutečnosti, že zmíněné rozhodnutí bylo napadeno žalobou pro zmatečnost, bude posledním prostředkem v předmětné věci rozhodnutí o této žalobě.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť doposud nebylo skončeno řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou podala stěžovatelka z totožných důvodů, jaké uvedla v ústavní stížnosti; sama stěžovatelka tak dala svým postupem najevo, že tvrzený zásah do jejích základních práv lze odstranit v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, přičemž Ústavní soud nemůže předjímat rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, stejně jako nemůže zkoumat, zda stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost efektivně (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1913/10 ze dne 8. 7. 2010). Ústavní soud si je vědom toho, že některé námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatelky jdou nad rámec námitek uplatněných v žalobě pro zmatečnost. Těmito námitkami se ovšem nezabýval, neboť nejprve je třeba vyjasnit zmatečnostní námitky. Posuzování věci nelze "štěpit", neboť pořadí řešených námitek musí podléhat logickému algoritmu. Zvolí-li stěžovatel obranu v podobě žaloby pro zmatečnost, musí Ústavní soud jeho závěr akceptovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj