ECLI:CZ:US:2011:2.US.2707.11.1
sp. zn. II. ÚS 2707/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem Perlová 7, 304 81 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 12. 8. 2008 č.j. 3 C 106/2007-87, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2009 č.j. 12 Co 70/2009-130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 20011 č.j. 26 Cdo 2801/2009-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 3 C 106/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Dne 7. 12. 2006 podal stěžovatel žalobu proti Zemědělskému družstvu Třemošná (dále jen "družstvo") na zaplacení 482 595,- Kč s příslušenstvím (č.l. 1nn.), v níž si nárokoval vydání transformačního podílu dle ust. §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"). Svůj nárok odvozoval od dohody o vypořádání majetkového podílu z transformace uzavřené s družstvem dne 18. 3. 2003. Na základě této dohody začalo družstvo též ve prospěch stěžovatele plnit, ovšem v poslední době přestalo dohodnutá plnění poskytovat. Ve vyjádření k žalobě družstvo uvedlo (č.l. 26nn.), že stěžovatel nikdy nebyl oprávněnou osobou ve smyslu příslušného zákona. Do transformace družstva byl zařazen omylem. Podle družstva je též nárok stěžovatele na náhradu za živý a mrtvý inventář dle zákona o půdě, pokud snad někdy vznikl, již promlčen. Pokud by soud považoval dohodu o vypořádání majetkového podílu z transformace za platnou, pak v částce 172.521,- Kč dosud neuplynula lhůta k plnění a v další částce bylo dohodnuto plnění naturální, a proto byla žaloba podána na plnění, které stěžovateli nepřísluší. Na ústním jednání dne 8. 4. 2008 družstvo předložilo listinu o přihlášce stěžovatele za člena družstva (č.l. 37). Z toho, že se stěžovatel v roce 1992 zúčastnil členské schůze, dovodilo, že musel být členem družstva. Proti tomu stěžovatel namítal, že za člena nebyl nikdy přijat a že se nejednalo o členskou schůzi (č.l. 41). Z usnesení ze schůze představenstva družstva dne 26. 1. 2000 vyplynulo, že družstvo projednalo již dříve evidované členské přihlášky oprávněných osob a za určitých podmínek rozhodlo o jejich přijetí. Tak mělo být rozhodnuto i o členství stěžovatele (č.l. 52n.). Na ústním jednání dne 17. 6. 2008 ovšem stěžovatel předložil listinu přítomných na výroční členské schůzi z roku 2006, na níž nebyl přítomen (č.l. 62). Na ústním jednání dne 24. 6. 2008 předložilo družstvo seznam svých členů k roku 2000, na němž byl uveden i stěžovatel (č.l. 74). Na ústním jednání dne 15. 8. 2008 stěžovatel uvedl, že přihláška člena byla zneužita. Měl za to, že se přihlašuje do družstva vlastníků. Další důkazy ovšem nenavrhl (č.l. 79). V závěrečném návrhu stěžovatel trval na tom, že předmětná dohoda byla uzavřena v souladu se zákonem. Členem družstva se nikdy nestal. Přihlášku sice podal, ale družstvem mu bylo odpovězeno, že za člena přijat nebyl. Vzhledem k tomu, že družstvo předložilo dvě xerokopie přihlášky stěžovatele ke členství v družstvu s odlišnými údaji v místě pro záznam družstva o způsobu vyřízení přihlášky, vnucuje se otázka, zda si družstvo samo nevyhotovuje důkazy podle svých potřeb (č.l. 82).
Napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba zamítnuta a stěžovatel byl dále povinen uhradit družstvu náhradu nákladů řízení (č.l. 87nn.). Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatel byl v roce 2000 přijat za člena družstva a od té doby byl veden i v seznamu jeho členů, byť byl jeho nárok zahrnut do transformačního projektu a byla s ním uzavřena i předmětná dohoda. Transformační zákon a obchodní zákoník však neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace tomu, kdo byl členem družstva, ale vypořádání podílu dochází až se zánikem členství. Proto stěžovatel nemá nárok na úhradu majetkového podílu z transformace. Listinnými důkazy bylo podle názoru okresního soudu prokázáno, že stěžovatel byl ke dni vydání rozhodnutí členem družstva. Okolnost, že v roce 2003 byla uzavřena předmětná dohoda, svědčí ale o hrubých chybách a nepořádku v souvislosti s transformací družstva. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, avšak krajský soud napadené rozhodnutí potvrdil a určil, že stěžovatel je povinen družstvu zaplatit náklady odvolacího řízení (č.l. 130nn.). Podle názoru krajského soudu soud I. stupně rozhodl správně, když žalobu na úhradu uplatněných nároků v penězích zamítl, neboť plnění v penězích nebylo účastníky dohodnuto. Pokud družstvo tvrdí, že se stěžovatel stal členem družstva, nic stěžovateli nebránilo, aby v souladu se stanovami ukončil svoje členství a požádal o majetkové vypořádání. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel přihlášku za člena družstva podal, dokonce tvrdil, že vytýkal družstvu, že nebyl zván na členské schůze. Pokud by nebyla uzavřena předmětná dohoda, nikdy by k žalobě nedošlo. Kdyby družstvo rozhodlo o stěžovatelově přihlášce krátce po jejím podání, nevznikly by žádné pochybnosti. Dodatečné rozhodnutí představenstva z roku 2000 vzbuzuje pochybnosti, když se i po něm družstvo ke stěžovateli jako ke členu družstva nechovalo. Pochybením družstva bylo také to, že si neověřilo, že stěžovatel byl vlastníkem podstatně menší výměry půdy, a proto byl určen podstatně větší majetkový podíl, než který by stěžovateli vznikl za předpokladu, že by se nestal členem družstva, a za předpokladu, že by v řízení prokázal, že se přihlásil v zákonných lhůtách se svým nárokem do transformace. Tento důkaz se však stěžovateli nezdařil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť je neshledal přípustným. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu neshledal překvapivým.
Stěžovatel okresnímu soudu především vytknul to, že se nezabýval rozporem mezi důkazy a ostatními uvedenými listinami (např. prezenčními listinami a dopis dr. H.). Zcela nekriticky převzal výmluvu družstva o nekompetentnosti a nepořádcích, avšak nezabýval se její věrohodností ve světle ostatních zjištěných skutečností, zejména s tím, že družstvo se stěžovatelem od roku 1992 jednalo jako s oprávněnou osobou, nikoli jako s družstevníkem, protože to bylo výhodné. Porušení ust. §132 o.s.ř. podle názoru stěžovatele svou intenzitou zakládá porušení základních práv garantovaných ústavními normami, neboť vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování. Stěžovatel odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž tzv. opomenuté důkazy, o nichž nebylo rozhodnuto a jimiž se soud nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale také jeho protiústavnost. Procesním postupem odvolacího soudu bylo podle názoru stěžovatele porušeno ust. §118a o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, aniž by seznámil účastníky se svým právním názorem a umožnil k němu se vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zasáhl do práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele pochybil, pokud rozhodnutí nižších instancí přezkoumal pouze formálním způsobem.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 248/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak to v ústavní stížnosti namítal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tj. že stěžovatel nemá nárok na vyplacení majetkového podílu z transformace dle transformačního zákona. Stěžovatel totiž v projednávané věci neunesl důkazní břemeno, resp. neprokázal, že se nestal členem žalovaného družstva, a nezdařil se mu ani důkaz, že se přihlásil v zákonných lhůtách do transformace (str. 3 rozhodnutí krajského soudu). Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud, stěžovatel neoznačil žádné důkazy, kterými by prokázal, že se členem družstva nestal (str. 3 rozhodnutí okresního soudu); během řízení před obecnými soudy stěžovatel toliko obecně bez jakýchkoliv důkazů uváděl, že jeho přihláška byla zneužita, že měl za to, že se přihlašuje do družstva vlastníků (č.l. 79), či mu bylo družstvem odpovězeno, že za člena přijat nebyl (č. 81). V řízení před obecnými soudy byl naopak shromážděn dostatek důkazů, z nichž bylo možno legitimně učinit závěr, že stěžovateli předmětný nárok na vyplacení transformačního podílu nevznikl, byť soud I. stupně a soud odvolací poněkud odlišně hodnotily uplatněný nárok z hlediska transformačního zákona. Ačkoliv se vzhledem k tomu, že soudní řízení bylo vyprovokováno v konečném důsledku nepořádkem uvnitř žalovaného družstva, může náhrada nákladů řízení uložená stěžovateli jevit jako tvrdá, nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel takovouto námitku v ústavní stížnosti neuplatňoval, a také od toho, že nedůvodnost své žaloby v požadované výši odmítal uznat, i když v rámci řízení vyšly najevo skutečnosti, které proti její důvodnosti jasně svědčily. S ohledem na výše řečené proto nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za výkon zakázané svévole. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, ještě nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu